Přežila úrazy, vážná onemocnění i rozpad manželství. Sebelítost ale v životě kaskadérky a fitness trenérky Hanky Dvorské (65) nemá místo. Spí pod širákem, soutěží ve StarDance a každý den začíná čtyřiceti kliky. A její optimismus je nakažlivý.
Za život jste vystřídala hodně povolání: parašutistka, trenérka, kaskadérka. To poslední slovo bývá v rozhovorech s vámi zmiňováno nejčastěji. Ztotožňujete se s ním?
Vlastně ne, už dávno nejsem kaskadérka. Začala jsem v roce 1978 a letos je to skoro padesát let, co se kolem kaskadérů pohybuju. Jenže zhruba před patnácti lety jsem tuhle kapitolu uzavřela a dnes jsem především instruktorka ve fitness. Každý den vedu několik lekcí, založila jsem vlastní projekt Bootcamp a právě pohyb je teď moje hlavní práce. Ke kaskadérům se vracím jen výjimečně, když mě potřebují. Většinou si na mě vzpomenou hlavně ve chvíli, kdy potřebují nějakou „starou bábu“, kterou je třeba zbít, shodit ze schodů nebo nechat umřít. (smích) Zrovna teď v pátek natáčím se Štěpánem Kozubem, který mě má přejet autem.
Co bylo impulzem k tomu, že jste s kaskadéřinou skončila?
Nebyl to jeden konkrétní okamžik. Prostě přicházely mladší holky a bylo přirozené, že dostávaly víc příležitostí. Celý štáb byl najednou plný mladých lidí a já už netočila tolik jako dřív. Ve stejné době se otevřelo fitness centrum na Smíchově, kde jsem začala pracovat nejdřív jako osobní trenérka a později jako instruktorka skupinových lekcí. Původně jsem vlastně tělocvikářka – vystudovala jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu. Ke kaskadérům jsem se dostala hlavně proto, že jsem se na tu práci hodila a finančně to tehdy dávalo mnohem větší smysl než učit. Když máte malé děti, peníze prostě hrají roli. Dneska jsem ale šťastná, že dělám to, co dělám, každý den mi dává smysl.
Hanka Dvorská se narodila roku 1960 v Praze. Vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu UK, obor tělocvik a český jazyk. Je jednou z nejznámějších českých kaskadérek, za sebou má práci na českých i zahraničních filmech. Točila například s Bradem Pittem nebo Vinem Dieselem. Byla 35 let vdaná, má dvě dospělé děti. Otevřeně mluví nejen o svém životě, ale i o zdraví. Diagnostikovali jí neoperovatelný nádor v mozkovém kmeni a u srdce má kardiostimulátor. Od 10. října soutěží v taneční soutěži StarDance.
Neustále děláte více věcí najednou. Umíte si představit, že byste se věnovala jen jediné?
Když mě něco zaujme, tak se to chci naučit. Nestačí mi jen si o tom číst nebo se dívat, jak to dělá někdo jiný. Vedle cvičení třeba celý život šiju. Začalo to úplnou náhodou. Když jsem jako mladá učila tělocvik na oděvní průmyslovce, chodila jsem se koukat na hodiny šití. Holky tam šily kabáty, košile nebo saka a já jsem se to od nich postupně naučila. Nakonec jsem zvládla ušít prakticky cokoli. V osmdesátých letech to byla nutnost. V obchodech skoro nic nebylo, a když se narodily děti, šila jsem všechno i jim. Pak jsme začali létat na paraglidu a zase se přede mnou otevřel nový svět. Koupila jsem si průmyslový šicí stroj, nechala si kvůli němu domů zavést třífázovou elektřinu a začala šít sedačky na paragliding. Netrvalo dlouho a šila jsem i stany, batohy nebo větrovky – těch jsem vyrobila určitě stovku. Dnes už se to nevyplatí. Materiály jsou drahé a spoustu věcí koupíte levněji, než kolik stojí výroba, takže už nešiju tolik jako dřív. Ale doma mám pořád pět šicích strojů, dokonce i stroj na opravu bot.
Neříkejte, že si umíte ušít i boty?
To ne, ale když se utrhne zip nebo je potřeba něco opravit, tak si s tím poradím. Díky tomu si můžu v obchodě koupit skoro cokoli. Když mi to úplně nesedí, nijak mě to netrápí. Přijdu domů a přešiju si to podle sebe. Holky z fitka vědí, že když se jim rozbije zip u džín nebo je potřeba něco opravit, můžou přijít za mnou. Jenže u mě to nikdy nekončí jen u jedné věci. Vedu lekce, organizuju sportovní závody, pořádám bootcampy a víkendové akce. Jezdíme i na čundry. Každý dostane batoh na záda a jde se. Loni jsme byli na Kokořínsku a spali jsme pod skalním převisem. Člověk zjistí, že ke spokojenosti toho moc nepotřebuje.
Ráda si dělám legraci. Ze všeho a nejradši sama ze sebe. Přijde mi zbytečné se na svět mračit.
A jaký čundr plánujete letos?
Letos jedeme na Šumavu. Vždycky chci, aby ten víkend měl nějaký příběh. Proto jsem se spojila s člověkem, který tu oblast dokonale zná. Bude nás provázet po místech spojených s Králem Šumavy a ukáže nám stezky, kudy se po válce převáděli lidé přes hranice. Na to se těším možná ještě víc než na samotné spaní venku. Dneska všichni jezdí na wellness pobyty. Bazén, sauna, masáž, jóga… Já dělám pravý opak. Vyrazíme do lesa, celý den jdeme s batohem na zádech a pak sedíme večer u ohně s kytarou. A lidi to překvapivě baví.
Aktuálně vás vídáme ve StarDance. Byla to nabídka, nad kterou jste ani chvíli neváhala?
Vlastně to celé začalo úplně jinou nabídkou. Oslovili mě, jestli nechci do Asia Express. Řekli mi, že jde o cestovatelskou soutěž a že si můžu vzít někoho z rodiny, tak jsem vzala dceru. Nakonec se z toho stal jeden z mých nejsilnějších životních zážitků. Měsíc jsme cestovaly s minimem peněz, stopovaly jsme, chodily za místními lidmi, prosily o jídlo i o nocleh. Fyzicky to nebylo tak náročné, ale psychicky ano. Člověk se musí pořád překonávat. Bylo to hodně intenzivní.
Takže když jste se vrátila domů, měla jste reality show na nějakou dobu dost?
Přesně tak, říkala jsem si, že už nikdy do žádné nepůjdu. Jenže když jsme přijeli domů, čekal mě šok. Celou dobu jsme byli bez telefonů, produkce nám je na začátku soutěže sebrala. Když jsem ho po měsíci dostala zpátky, měla jsem přes pět set e-mailů a spoustu zmeškaných hovorů. Byla jsem z toho tak unavená, že jsem skoro všechno smazala. Říkala jsem si, že když mě někdo bude opravdu potřebovat, ozve se znovu.
Foto: Ondřej Košík
Hana má na sobě overal Leeda
A ozvala se StarDance…
Zavolala mi paní z produkce, že mi psali i volali a že se jim vůbec neozývám. Smála jsem se, protože jejich e-maily už byly dávno v koši. Navíc to bylo opravdu na poslední chvíli. Potřebovali vědět, jestli nabídku přijmu, nebo mají hledat někoho jiného. V Asia Express jsme byly měsíc ušmudlané, zpocené, unavené… A najednou jsem si představila krásné šaty, hudbu, tanec. Říkala jsem si, že tentokrát se o mě budou starat a já budu „jen“ tančit. To znělo nádherně. (smích) Tak jsem zavolala Emilovi (partner Hany Dvorské, pozn. red.) a říkám: „Představ si, oni mě chtějí do StarDance.“ A on na to: „Tak běž. Vždyť to zvládneš.“ Pak už nebylo moc co řešit.
Překvapilo vás, že oslovili právě vás?
Vlastně nechápu, kde mě našli. Já se nevnímám jako nějaká celebrita. Jsem normální ženská, starobní důchodkyně, která cvičí s lidmi a dělá si svoje věci. O to víc mě překvapilo, že si na mě vzpomněli. Ale těším se moc, tanec totiž beru jako sport. A já se celý život nejradši učím nové sporty a nové věci. Tak jsem si řekla, že je čas naučit se tančit.
Sledovala jste uplynulé ročníky StarDance v televizi?
Já se na televizi skoro vůbec nedívám. Večer už na to nemám energii. Pořád cvičím, pak je potřeba něco uvařit, uklidit, vyprat… Chodím spát opravdu brzy, v devět už se chystám do postele a kolem půl desáté většinou spím. StarDance je ale výjimka. Vysílá se v sobotu, kdy bývám přes zimu častěji doma. Udělám si čaj, sednu si k televizi a dívám se. Myslím, že je to snad jediný pořad, který pravidelně sleduju. Tím spíš nechápu, jak mě to tancování chtějí naučit. Jsem sama zvědavá, co ze mě Michal dokáže vykřesat. Velkou výzvou budou i podpatky. (smích)
Michal Kurtiš o vás říká: „Hana je jedna velká inspirace, síla, moudrost, krása, bojovnost, chuť učit se, pracovat, tvořit, a hlavně nekonečný úsměv na rtech.“ Jak byste se popsala vy sama?
Jako důchodkyně, nemocná, prolezlá vším možným, se zhuntovaným tělem a obarvenými šedivými vlasy. (smích) Ne, vážně… Já si hlavně strašně ráda dělám legraci. Ze všeho a nejradši sama ze sebe. Přijde mi zbytečné se na svět mračit. Kvůli čemu? Život je mnohem snazší, když se člověk umí zasmát i vlastním průšvihům.
Asi bych o sobě taky řekla, že nejsem líná. Odpočívat mě vlastně moc nebaví. Když jen sedím a nic nedělám, mám pocit, že ztrácím čas. Vím, že se říká, že člověk by měl umět odpočívat, ale já si vždycky říkám: Odpočinu si v rakvi. A pak mám hrozně ráda lidi. Opravdu mě těší dělat něco, co udělá radost někomu dalšímu. I proto pořád učím. Ve Form Factory jsem dnes nejstarší instruktorka, přitom je nás tam spousta. Na konci každé hodiny se ptám: „Jste šťastní?“ A oni, i kdyby zrovna nebyli, tak odpoví: „Jo, jsme.“ (smích) A mně to udělá radost.
Když vás poslouchám, nemáte diagnostikovanou hyperaktivitu? Tolik energie a tolik věcí najednou…
To se mě radši neptejte. Já se nenechám diagnostikovat. Ještě by mě zavřeli do nemocnice a postupně poslali na kardiologii, chirurgii, internu… a za měsíc bych tam někde umřela. Prostě jsem taková, mám ráda, když se něco děje. Důležité je, že mě ten život baví.
O vašem životě se rozhodně nedá říct, že byste měla na růžích ustláno. Málem amputovaná noha, neoperovatelný nádor, endoprotéza kolene, kardiostimulátor… Jak se s tím vším člověk vyrovná?
Musíte dělat jako by nic. Hlavně to nesmíte moc prožívat. Stalo se to a hotovo. Já si celý život opakuju jednu větu: Dělám, co můžu, s tím, co mám, tam, kde jsem. Mám kardiostimulátor, ale vlastně už ani nevím, co bych kvůli němu neměla dělat. Plavu, chodím do studené Vltavy, cvičím, žiju normálně. S kolenem jsem opatrnější. Lékaři mi říkali, ať si dávám pozor na některé pohyby, třeba hluboké dřepy, tak se to snažím respektovat. Nejtěžší je asi ten nádor. Sedí na zrakovém nervu, takže hůř vidím. Ale i na to si člověk zvykne. Hlavně se ale snažím na svoje diagnózy nemyslet. Chodím jen na nezbytné kontroly a nechci svůj život podřizovat tomu, co všechno mi našli. Vždycky si říkám, že to může být horší. Dokud můžu dělat věci, které mám ráda, nemám důvod se litovat.
Nikdy jste si neřekla: Proč zrovna já?
Ne, taky jsem mohla být už deset let po smrti. Každý máme nějaký úděl. Někdo dostane od života do vínku pevné zdraví, někdo ne. A já si navíc myslím, že spousta těch zdravotních problémů je prostě daň za to, jak jsem žila. Chtěla jsem se vyrovnat klukům, hlavně bráchovi, a šla jsem vždycky až na doraz. Běhali jsme tak dlouho, dokud jsme se nepozvraceli. Dělali jsme kliky, dokud nám úplně neodešly ruce. Prostě se jelo naplno. Vyrostla jsem v době, kdy jsme byli zvyklí na nepohodlí.
Když vás poslouchám, napadá mě známé Zátopkovo heslo: „Když nemůžeš, tak přidej…“
Když jsem závodila, tohle heslo ještě tolik nefrčelo, ale měla jsem to v sobě úplně stejně. Když už jsem nemohla, říkala jsem si: „Ještě můžeš. Ještě zaber.“ Dneska tohle nastavení popisuju jinou větou, kterou mě naučil profesor Hošek: „Diskomfortem ke komfortu.“ Když se člověk dobrovolně občas vystaví nepohodlí, naučí se mnohem lépe zvládat situace, které mu život připraví. Najednou zjistí, že vydrží mnohem víc, než si myslel, a právě to mu pak dává svobodu.
Jak své svěřence motivujete, aby překonávali vlastní limity?
Asi hlavně sama sebou. Je mi skoro sedmdesát a pořád před nimi skáču, cvičím a jedu naplno. A oni si pak možná řeknou: Když to zvládá tahle bába, která má za sebou všechno možné, tak já přece taky nemůžu fňukat. (smích) Ale samozřejmě to není jen o tom. Každou hodinu se snažím připravit tak, aby lidi bavila.
Na který ze svých filmů vzpomínáte nejraději?
Vlastně mi v hlavě neutkvěly ani tak konkrétní filmy, jako spíš lidi. Když se sejde dobrá parta, je to radost. U filmu se totiž strašně moc čeká. Sedíte v kostýmech, čekáte na záběr a mezitím se vymýšlejí blbiny. Třeba při natáčení Příběhu rytíře jsme závodili, kdo v brnění rychleji uběhne stovku nebo naskočí na koně. My ženské jsme zase trénovaly lukostřelbu a kluci nám dělali pohyblivé terče. Takových legrací bylo spousta.
A který ze snímků tedy považujete za zásadní milník?
Určitě Tróju. Byl to můj první opravdu velký hollywoodský film a já na to koukala s otevřenou pusou. Do té doby jsem byla zvyklá na české produkce a najednou jsem se ocitla na natáčení, kde byly stovky komparzistů, obrovský štáb, neskutečné kulisy, efekty… Catering měl snad sto metrů. Byl to úplně jiný svět.
V zahraničních produkcích jste pracovala s řadou světových hvězd. Máte na někoho obzvlášť hezkou vzpomínku?
Moc ráda vzpomínám na natáčení Bídníků. Ani ne kvůli sobě, ale kvůli synovi Martinovi. Potřebovali tehdy dvojníka malé Cosette pro náročnější scény na střechách. Zrovna jsem tam byla s Martinem, kterému mohlo být asi osm let. Vedle něj stála spousta šikovných holčiček z gymnastiky a baletu, ale on se po té lávce prostě bez rozmýšlení rozběhl a režisér ukázal právě na něj. Liam Neeson (představitel Jeana Valjeana – pozn. red.) si ho moc oblíbil. Po natáčení se ho přes tlumočníka zeptal, co by si přál jako odměnu. Martin bez váhání odpověděl: „Kolo.“ Liam se jen usmál, otočil se na produkci a řekl: „Tak mu kupte kolo.“ A opravdu mu ho koupili.
Kromě syna Martina máte ještě dceru Michaelu. Měla jste při výchově jasnou představu, jací by jednou měli být?
Hlavně jsem chtěla, aby z nich nebyly ukňourané děti. Aby byly samostatné, sportovaly a měly vztah k hudbě. Já totiž věřím, že sport člověka vychovává. Učí ho zvládat výhry i prohry, být fér a překonávat překážky. A to jsou podle mě vlastnosti, které z vás dělají dobrého člověka.
Jak vypadá váš běžný den? Říkala jste, že vstáváte už v pět hodin ráno?
Vstanu z postele a první, co udělám, je čtyřicet kliků. Mám vedle postele podložku a kliky jsou moje každodenní ranní rutina. Pak jdu do koupelny a mezitím už Emil připravuje snídani. Vstává stejně brzy jako já, ale protože neklikuje, je v kuchyni první. Přijdu a čeká na mě zelený čaj a tři půlky rohlíku s máslem a marmeládou. To je moje každodenní malé štěstí.
Váš první manžel od vás odešel ze dne na den, jak těžké období to pro vás bylo?
Jednoho dne jsem šla ráno běhat, a když jsem se vrátila, byl pryč. Pak mi jen řekl, že dělá tlustou čáru a začíná nový život. Bylo mi osmapadesát, děti už byly z domova a já si říkala: Co teď bude se mnou? Byla jsem úplně zoufalá, pořád jsem brečela. Byli jsme spolu pětatřicet let a já ho opravdu milovala. Nejtěžší bylo chodit do práce. Přišla jsem ubrečená do fitka, celou hodinu jsem cvičila, usmívala se a dělala, že je všechno v pořádku. Pak jsem přišla domů a zase brečela.
Foto: Ondřej Košík
Hana má na sobě šaty Leeda
Kdy jste si uvědomila, že už nejde jen o psychické vyčerpání?
Po nějaké době jsem začala vidět dvojitě. Šla jsem běhat a najednou jsem nevěděla, který strom je ten skutečný. V tělocvičně jsem místo jednoho světla viděla dvě. Zavolala jsem kamarádce doktorce a ta mi řekla: „Jeď na Homolku. Hned.“ Poslechla jsem ji a dodnes jí za to děkuju. Na pohotovosti si nejdřív mysleli, že jsem něco vypila nebo že jsem pod vlivem drog. Byla jsem hubená, ubrečená a vypadala strašně. Po vyšetřeních ale zjistili, že si nevymýšlím. Poslali mě na magnetickou rezonanci a tam objevili nádor v mozkovém kmeni. Operovat nešel. Lékaři rozhodli, že půjdu na gama nůž.
S tím se pojí skoro neuvěřitelný příběh…
Když jsem přišla na oddělení gama nože, uviděla jsem tam fotografie z doby, kdy se na ten přístroj pořádala veřejná sbírka. Vybavila se mi jedna vzpomínka, tenkrát jsem ještě učila. Ve sborovně se vybíraly peníze právě na gama nůž. Dvě stě korun tehdy nebyla malá částka, zvlášť když jsem měla malé děti, přesto jsem je do té sbírky dala. Pamatuju si, že manžel mi pak říkal, že jsem blázen a děti potřebují nové boty. O desítky let později jsem tam stála a uvědomila si, že mě zachraňuje přístroj, na který jsem sama kdysi přispěla. Měla jsem pocit, že se nějak uzavřel kruh.
Po tom všem, čím jste si prošla, dokázala jste ještě uvěřit, že může přijít nová láska?
Vůbec ne, říkala jsem si, že už žádného chlapa nechci. V šedesáti letech jsem opravdu nikoho nehledala. S Emilem jsme se znali už dávno z parašutismu, ale nikdy jsem se na něj takhle nedívala. Náhodou jsme se potkali a on hned poznal, že se něco děje. Pozval mě na kafe a já mu místo povídání celé odpoledne probrečela na rameni. Do ničeho mě netlačil, nepomlouval bývalého manžela, neříkal, co mám dělat. Jen poslouchal. Postupně mě dával dohromady a jednoho dne jsme si dali pusu. A od té doby jsme spolu.
Co pro vás Emil znamená dnes?
Úplně všechno, je to člověk, se kterým můžu dělat všechno, co mám ráda. Oba jsme parašutisti, oba milujeme sport, oba potřebujeme být aktivní. Podporuje mě a já jeho. Každý den mi řekne, že mě miluje a že jsem nejkrásnější na světě. (smích) Jsem za to moc vděčná. Díky tomu všemu jsem se naučila, že láska je to nejdůležitější. Všechno ostatní se nějak zvládne. Člověk ale potřebuje cítit, že je milovaný.
Inspirace na čtení: Kniha Život se mnou pěkně cvičí, kterou Hanka Dvorská napsala ve spolupráci s novinářem Ondřejem Horákem, není jen o sportu, ale i o odhodlání, síle a radosti ze života. Najdete v ní retrospektivu jejího života plného sportu, dobrodružství a přátelství, ale také hluboký pohled na to, jak se nebát výzev a překonávat těžkosti s úsměvem.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Hanka Dvorská: Odpočinu si v rakvi. Do té doby chci žít naplno“ v časopise Marianne 09/2026 (číslo časopisu). Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Bára Basiková otevřeně o tom, proč měla ze vztahů se svými muži odejít dřív
.jpg)
