Autorka detektivních thrillerů Jana Jašová: Potřebuji v příběhu emoce, ne otisky prstů a protokoly z pitevny

Překladatelka a spisovatelka Jana Jašová přeložila více než 300 beletristických románů pro děti a dospělé. Za překlad série Michelle Paverové Letopisy z hlubin věků získala v roce 2010 Zlatou stuhu za nejlepší překlad beletrie pro mládež. Stejné ocenění získala i v roce 2021 za knihu pro děti Psí dny. Napsala i několik knih pro dospělé, v roce 2022 vydala svůj první psychologický thriller Znič to jméno, za který byla nominovaná na cenu Magnesia Litera v kategorii detektivka. V roce 2023 vydala thriller Krutý měsíc, za který nominaci proměnila. Následoval třetí psychologický thriller Dravé zvěři napospas, letos v únoru jí vychází v pořadí čtvrtý. 

V posledních letech se česká detektivní scéna výrazně obohatila o ženské autorky. Co podle vás přináší ženský pohled do žánru, který byl tradičně spíše mužský?

Proč byl tenhle žánr v našich končinách dlouho spíš mužskou parketou, to je otázka, protože ve světě to tak rozhodně nebylo. Anglosaská i skandinávská literatura už dávno stojí z velké části na ženských jménech. Myslím, že české autorky se rozhodly vykročit do hájemství detektivní prózy v době, kdy to přestaly být „pohádky pro dospělé“, kdy začaly realisticky odrážet společenské problémy. A vnášejí do nich větší psychologický ponor, důraz na vztahy mezi postavami, věrohodnost motivů pachatelů, a často i větší empatii pro jejich počínání.

Vaše knihy nejsou typické kriminálky, spíše psychologické thrillery, které zobrazují psychologii postav velmi detailně. Myslíte, že ženské autorky mají přirozenou tendenci zaměřovat se víc na vnitřní motivace než jen na akci?

Ženské autorky se asi intuitivně spíš než na mechanické pátrání nebo zběsilé akce soustřeďují na pohnutky svých hrdinů. Sama nedokážu psát ani ty klasické procedurální detektivky, jaké píše většina mých kolegyň, kde máte policejní tým nebo vyšetřovatele, a ten postupuje stopu po stopě až k odhalení pachatele. Potřebuju tam emoce, ne snímání otisků nebo protokoly z pitevny.

Sama jste ale mnohokrát řekla, že vaše knihy nejsou dost thrillerové, takže se pro ně hodí více název mystery. Jde o váš oblíbený žánr?

Ano, a je mi líto, že pro něj v češtině zatím nemáme překlad. Mystery je žánr, jaký píšou třeba Gillian Flynnová, Paula Hawkinsová, Minka Kentová, Liane Moriarty, Shari Lapena… Příběhy, ve kterých se postavám přihodí něco záhadného a zlověstného, a na řešení jsou samy – pokud tomu nepřijdou na kloub, stane se něco ještě horšího. Takže v pátrání jsou silně citově angažované, na rozdíl od detektivů, pro které je to přece jen náplň práce, nebo přinejlepším intelektuální hádanka.

Mnoho českých ženských autorek se nebojí kombinovat krimi s psychologickým románem nebo společenskou kritikou. Je to podle vás trend, který bude nadále růst?

Věřím a doufám, protože právě při překračování hranic žánru vznikají ty nejzajímavější věci, a protože mě to baví jako autorku i jako čtenářku. Porušte pravidla pátera Knoxe, a místo čisté detektivky dostanete literaturu.

V české krimi se objevuje řada silných ženských hrdinek. Proč jsou čtenářkám podle vás tak blízké?

Protože pryč jsou časy, kdy žena figurovala v klasické detektivce jen jako oběť nebo trofej. Beletrii, a tudíž i detektivky, čtou dneska z valné většiny ženy, a pochopitelně se chtějí v ději s někým identifikovat. Navíc příběhy s ženskými vyšetřovatelkami dostávají další rozměr v jejich empatii, ale taky fyzické zranitelnosti.

Krimi patří k nejpopulárnějším žánrům mezi českými čtenáři. Co podle vás stojí za tím, že čtenáři tak moc milují napětí, záhady a detektivní příběhy?

Asi proto, že se od ní dá pořád očekávat dobrý konec v tom smyslu, že pachatel je odhalen a zlo potrestáno. Sama se často cítím moc psychicky vyčerpaná na to, abych četla ten typ „velké“ literatury, kde všichni hrozně trpí, není tam jediná sympatická postava a všechno dopadne, jak nejhůř může.

Který světový nebo český autor krimi je váš favorit?

Ze zahraničních miluju věci, které píše Joanne Rowlingová jako Robert Galbraith. Když jsem četla Hladový hrob, úplně jsem se v tom rochnila, stejně jako skoro ve všech knížkách s Cormoranem Strikem. Z českých se mi těžko loví jedno jméno, ale nikdy nezklame Michaela Klevisová, Jiří Březina nebo Michal Sýkora.

Za Krutý měsíc jste získala cenu Magnesia litera za nejlepší detektivku. Co to pro vás jako autorku znamená? Píšou se ty další knihy hůř?

Nedokážu psát s myšlenkou, co mé knížce řeknou čtenáři nebo kritici, tenhle stres přichází až těsně před vydáním. Příjemné je, že díky Liteře si mě asi našlo víc čtenářů, než kdybych žádné nominace nedostala. Ta odvrácená stránka zase je, že se najde dost těch, kdo mají každoročně potřebu si do oceněných autorů kopnout, aniž by ty knížky vůbec znali. Ale to už jsou holt „ty internety“.

Právě teď vám vychází nová kniha Zapalte hranici, která se odehrává ve vesnici Bučina v Železných horách. Děj se točí kolem pálení čarodějnic... Co vás zaujalo na tomto motivu?

Tahle tradice mi připadá neskutečně rozporuplná. Na jednu stranu symbolika zla, které shoří na hranici, jenže na druhou je to vlastně skoro věrná rekonstrukce čarodějnických procesů, při kterých dav jásal nad upalováním nevinných žen. Snažila jsem se, aby i v mém příběhu hrály oheň a tradice filipojakubské noci takhle ambivalentní úlohu.

Vím o vás, že všechna knižní místa jsou pro vás i v reálném životě důležitá.  Jsou to i Bučina a Železné hory?

Ze Železných hor jsem chtěla něco napsat už dlouho, je to melancholicky zadumaný kraj na pomezí Vysočiny se spoustou krvelačných legend. Bučina je fiktivní, poskládaná z různých vesnic z okolí zříceniny Lichnice, kde jsem vyrůstala a kde to miluju.

Když píšete, vyhledáváte reálné případy či výzkumy? Třeba v nové knize jede hlavní hrdinka do Bučiny hledat vyděrače, který si nechává platit za její mlčení... Kde vás napadlo téma vyděračství?

Nikdy nepíšu podle nějakého konkrétního případu, vždycky jsou to spíš střípky, které si skládám do mozaiky – něco si přečtu na internetu, něco vidím ve zprávách, na sociálních sítích, kamarádka mi vykládá o známých, a když to všechno zapadne do sebe, začnu z toho modelovat příběh. Zrovna u tématu vyděračství stál na počátku článek o tom, jak je to v dnešní době snadné. Nemusíte vystřihovat z novin písmena, maskovat se, přebírat tašky neoznačených bankovek, stačí pár anonymních adres a kryptoměnová peněženka, což prý na rozdíl od nás starších zvládne založit každý trochu IT zdatný puberťák.

Jste ráda v kontaktu se svými fanoušky, čtenáři? Naštve vás, když má někdo nějakou kritickou připomínku?

To se ve mně dost pere, protože jako introvert mám z hromadných akcí husí kůži, ale zase když na besedě vidíte plný sál lidí, kteří si chtějí povídat o vašich knížkách, člověka to hrozně nabíjí energií. Mám prostě bezvadné čtenáře. Zatím mě nikdo nekritizoval tak, abych se z toho hroutila, ale někdy je to úsměvné, třeba když někdo napíše „vždyť je to jen ženské čtivo“. A jaké jiné? Většinu literatury píšou ženy, čtou ženy, takže tenhle přívlastek vůbec nic neznamená. Pro mě rozhodně ne nic negativního.

Původně jste vystudovala žurnalistiku, ale profesně se věnujete překladatelství. Ovlivňuje vás překladatelská praxe nějak ve vašem psaní?

Překládání beletrie mě moc baví a beru to jako ideální trénink pro vlastní psaní. Jako takovou posilovnu vlastní tvorby, když celé dny rozebíráte cizí texty a zase je skládáte dohromady v jiném jazyce. Každý překládaný autor mě něco naučil, je to skvělá škola.

Když potřebujete „nakopnout“ kreativitu, co pomůže? 

Často procházka se psem, zaručeně dlouhý výlet do přírody a plavání. Ale někdy stačí to jen netlačit přes sílu, nechat myšlenky těkat sem tam a ono to vyklouzne na hladinu.

Co vás na literatuře (a v literatuře) nejvíc fascinuje a co byste chtěla prozkoumat v budoucích dílech?

Už jako dítě jsem byla hltač knih. Jak říká autor Hry o trůny G. R. R. Martin, čtenář prožije tisíc životů, člověk, který nečte, jen jeden. Právě to mě na čtení fascinuje nejvíc. V dalších knížkách bych určitě dál ráda rozplétala záhady, které mým postavám osudově zasáhnou do života.