Daniel Hůlka: Moji vrstevníci říkají, že už by na malé dítě neměli energii, ale mě to naopak omladilo

Když jsem se připravovala na náš rozhovor, vzpomněla jsem na jednu vaši dávnou epizodu z Olomouce… Policie vás zatkla za trhání tulipánů v parku pro tehdejší partnerku. Nosíte květiny své ženě i dnes? A pokud ano, při jaké příležitosti?

Nosím květiny kdykoli, když mě to napadne, nejen manželce, ale i dceři. Nemám pro to žádný zvláštní rituál, prostě když mám chuť udělat radost, tak to udělám. A přiznám se, že je stále občas trhám v parku. Třeba kolem Kongresového centra na jaře rozkvétají stovky tulipánů, takže když si člověk odnese jeden nebo dva, snad se nic hrozného neděje.

Rodina – tím myslím narození dcery – vám přišla do života až na hranici padesátky. Jak vnímáte výchovu dítěte ve věku, kdy už řada mužů spíše zpomaluje?

Dcera se mi narodila přesně v padesáti a musím říct, že jsem za to nesmírně vděčný. Jednak jsem si počkal na tu pravou partnerku a za druhé jsem si jistý, že kdybych měl dítě třeba ve třiceti, kdy jsem žil v obrovském pracovním tempu, skoro bych ho neviděl. Teď se můžu Rozárce věnovat naplno. A co se týče věku, ten vnímám jako výhodu. Někteří moji vrstevníci říkají, že už by na malé dítě neměli energii, ale mě to naopak omladilo. Všechno se to navíc krásně sešlo s tím, že jsem se rozhodl vrátit k opeře. V padesáti jsem začal znovu chodit třikrát týdně na hodiny zpěvu k Vladimíru Chmelovi, úžasnému opernímu sólistovi a pedagogovi. Najednou jsem si připadal jako student – a doma miminko. To byla kombinace, která člověka nabíjí.

Takže vás péče o dceru ani trochu neunavuje?

Vůbec ne. Je aktivní, upovídaná a dnes už je z ní slečna, je jí sedm. Je mezi námi silné pouto. Jasně, někdy člověk přijde z práce unavený, ale pak se ke mně přitulí, začne mi něco vyprávět a v tu chvíli si vždycky řeknu: „Buď rád za každou vteřinu, tohle je zázrak.“ Často říkám, že já nevychovávám Rozárku – ona vychovává mě. Dětská čistota, instinkty a upřímnost mají obrovskou sílu. Je to vlastně ta největší životní lekce. A jsem za ni nesmírně vděčný.

Zlo, nenávist, touha někoho zničit jsou emoce, které do lidského srdce nepatří. Patří tam světlo a láska.

Dcera se údajně vydává ve vašich stopách, miluje divadlo…

Rozárka lásku k divadlu opravdu zdědila po mně. Má v sobě touhu být na jevišti. Začalo to nenápadně, když jsme hráli letní koncertní verzi Draculy, při děkovačce vyběhla za mnou na jeviště. Podruhé už přišla v šatičkách, aby byla „na děkování připravená“. Miluje divadlo tolik, že ji z něj občas nemůžeme ani dostat. Ale nechci ji nikam tlačit, jen ji nechávám, ať si sama najde cestu. Pokud jednou zvolí divadlo, bude mít obrovskou výhodu: nebude bojovat s ostychem, s bloky, které má většina lidí, když poprvé stojí na jevišti. Ona je tam odmalička jako doma. Jestli se vydá jinou cestou, bude mít krásné vzpomínky na dětství strávené v divadle. Obojí je skvělé.

Otcové bývají pro dcery hodně důležití. Přemýšlel jste někdy o tom, co byste chtěl své dceři předat?

Upřímně, nad tím se nemusí přemýšlet. To přichází samo ze situací, které život přináší. Rozárka se ptá, zajímá se a člověk jí přirozeně odpovídá, vysvětluje, ukazuje svět tak, jak ho sám chápe. Nepřipravuju si žádné „lekce“, prostě jí předávám to, co jsem sám dostal od svého táty, hlavně základ slušnosti. Učil mě, že když se člověk chová dobře k ostatním, většinou se mu to vrátí. Vyrůstal jsem obklopený knihami i silnou rodinou a táta byl mým velkým životním vzorem. Ohromně laskavý člověk, přitom to nebyla lehká doba. V sedmdesátých letech měla naše rodina špatný kádrový profil, děda byl v padesátých letech zavřený a pradědovi sebrali majetek. Rodiče museli být opatrní, přesto jsme s bráchou měli nádherné dětství. Celá rodina nás obklopila láskou a bezpečím. To chci předat i Rozárce: pocit, že je milovaná, že se může ptát, že svět není o strachu, ale o vztazích, laskavosti a respektu. A že největší hodnotu má vždycky slušnost a láska.

V posledních rozhovorech jste několikrát zmínil, že jste poprvé v životě opravdu šťastný. Co pro vás znamená štěstí?

Úplně všechno. Možná to zní jednoduše, ale začíná to už tím, že se těším domů. Žijeme sice v poměrně malém bytě, ale právě to nás drží v krásně těsném kontaktu. Když se narodila Rozárka, poprvé v dospělosti jsem pochopil, co znamená „teplo domova“. Dřív to byl prázdný pojem, většinu života jsem žil sám a domov byl jen místo, kde člověk přespí. Teď je to úplně jiné. Když jsem doma se svými holkami a se psem, jsem prostě šťastný. To jsem ještě nezažil. Dokonce se mi vrátila radost z Vánoc. V dětství jsem je miloval, ale v dospělosti, kdy jsem byl často sám nebo měl přes svátky práce až nad hlavu, pro mě ztratily kouzlo. A teď je díky Rozárce zase prožívám naplno. S tím přichází i obrovský klid, který je možná ještě důležitější než samotné štěstí. Mám rodinu, zázemí a jistotu, kterou jsem dřív nepoznal. Uvědomil jsem si, že jsem nejšťastnější právě proto, že jsem nejklidnější, jak jsem kdy byl.

Vaše žena Bára je o dvaadvacet let mladší než vy. Dodává vám její energie a životní tempo impuls do života?

Určitě. Občas si dělám legraci, když se mě někdo ptá, jak to, že jsem tak krásně zhubl, že je to vlastně jednoduché: mám psa, se kterým denně nachodím desítky kilometrů, mám velmi aktivní, až hyperaktivní dceru, která mě nenechá vydechnout, k tomu spoustu práce… A když večer přijdu domů, čeká na mě ještě mladá manželka. Energie, kterou díky nim oběma doma cítím, mě drží v neuvěřitelném tempu.

• Daniel Hůlka se narodil se roku 1968 v Praze, kde vystudoval gymnázium a poté konzervatoř. Proslavil ho muzikál Dracula a poté Monte Cristo, byl také sólistou operního souboru Národního divadla a hrál v několika pohádkách i ve filmu. V roce 2020 ohlásil návrat do opery a o čtyři roky později se představil v roli Kecala ve Smetanově Prodané nevěstě. Je ženatý, s manželkou Barborou mají dceru Rozárku, žijí v Jevanech nedaleko Prahy. Je milovníkem zvířat, zejména psů, kterým pomáhá v rámci charitativních projektů.

Jak jste se vlastně seznámili? Pomohlo vašemu vztahu, že vaše žena nepochází ze showbyznysu?

Seznámili jsme se díky cestování, oba jsme vášniví cestovatelé. Barborka je mezinárodní průvodkyně, studovala na Karlově univerzitě francouzštinu a němčinu. Provází po celé Evropě, v New Yorku, Tokiu… Jednou přišla na moji besedu, kterou jsem tehdy měl s Mirkou Besserovou, úžasnou spisovatelkou a dramaturgyní. Barborka se se mnou chtěla seznámit, ale šla na to chytře: požádala Mirku o radu. A Mirka, která mě znala skoro jako vlastní máma, jí tehdy řekla: „Napište mu dopis rukou. Ne e-mail, rukou. Určitě se vám ozve.“ A měla pravdu. Nejsem fanoušek moderních technologií, ručně psaný dopis má pro mě pořád obrovské kouzlo. Tak to celé začalo.

A na první schůzce pak přeskočila jiskra?

Samozřejmě došlo na první schůzku a jiskra přeskočila. Ale celý ten příběh je o něco složitější a zatím ho mám od Barborky zakázaný vyprávět. Takže až jednou dostanu povolení, možná ho prozradím.

Jste ženatý podruhé. Poprvé jste se ženil snad po měsíci vztahu, druhá svatba se konala v Las Vegas. Jste při tak zásadních rozhodnutích impulzivní člověk?

První svatba byla skutečně velmi impulzivní. Proběhla po několika týdnech vztahu a dnes už s úsměvem říkám, že to bylo rozhodnutí založené čistě na chemii. Prožili jsme spolu krásné tři měsíce, během kterých jsme cestovali po světě, takové nekonečné líbánkové dobrodružství. Když jsme se pak vrátili do Česka, začali jsme zjišťovat, že toho spolu vlastně moc společného nemáme. Rozvod proběhl velmi rychle a klidně.

A svatba ve Vegas?

Ta byla naopak zcela vědomá a promyšlená. My s Barborkou jsme dva lidé, kteří k sobě naprosto pasují, vždycky říkám, že jsme jako dvě rukavice. Ani jeden z nás nemá rád velké rodinné oslavy a okázalé ceremoniály. A tak vznikl nápad na Las Vegas. Líbilo se nám, že tam fungují svatby „u okýnka“, skoro jako když přijedete k McDrive. A protože oba milujeme cestování, rozhodli jsme se to pojmout jako malý útěk ve dvou. Půjčili jsme si bílý kabriolet Mustang, aby byla atmosféra dokonalá, přijeli jsme k obřadnímu okénku a tam proběhl krásný, trochu bláznivý obřad. Hned potom jsme vyrazili do pouště. Svatební hostinu jsme si dali v mexickém fast foodu u dálnice.

Co na to říkaly vaše rodiny?

Vzaly to skvěle. Barborčin tatínek, kterému říkám „náš dědúšek“, i když je o rok mladší než já, byl nadšený. Je také vášnivý cestovatel, takže ho svatba ve Vegas vysloveně potěšila. I moje maminka to přijala naprosto v klidu. Všichni to vzali jako krásný, veselý a typicky náš způsob, jak se vzít.

Do povědomí veřejnosti vás v roce 1995 vynesla role v muzikálu Dracula, který na podzim oslavil neuvěřitelných třicet let. Berete tuto životní etapu jako uzavřenou?

Určitě ne. Ale čeká mě premiéra Monte Crista, která bude náročná a budu se na ni muset maximálně soustředit. Proto jsem se rozhodl, že si od Draculy načas odskočím. Že bych s ním skončil úplně, to si ani neumím představit. To představení mě provází celý život a mám k němu silný vztah. Vždycky jsem říkal, že dokud budu schopný vstoupit na jeviště, chci tuhle roli hrát.

Když jste měl tehdy premiéru, napadlo vás, že ten večer vám změní život? Pamatujete si na pocity bezprostředně poté?

Ty pocity byly nádherné. Premiéra byla vřele přijatá a atmosféra v sále skvělá. Ale abych byl upřímný, samotný den premiéry si už nevybavím. Vím, že se odehrálo představení a pak následoval velký mejdan. Na co ale nikdy nezapomenu, je zlom, který přišel. Večer 13. října 1995 jsem byl operní zpěvák z Ústí nad Labem a po premiéře, která byla mediálně sledovaná a objevila se v televizi, se všechno změnilo. Ráno jsem vyšel ven se psem jako každý jiný den a najednou mě lidé začali poznávat na ulici. Obrovská změna během jedné jediné noci. Právě tenhle moment si pamatuju naprosto zřetelně, byl to okamžik, kdy se můj život převrátil naruby.

• 30 let s Drákulou: Muzikál Dracula z autorské dílny Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese měl premiéru 13. října 1995 a z téměř neznámého operního zpěváka z Ústí nad Labem udělal přes noc hvězdu. Daniel Hůlka od té doby odzpíval zhruba 1500 repríz, původní inscenaci vidělo více než milion diváků.

Zvykl jste si na slávu, která přišla?

Nejde ani tak o slávu jako takovou, ale spíš o ztrátu soukromí. Člověk najednou přijde o anonymitu, tím se změní úplně všechno. Ale časem si na to samozřejmě zvyknete. Dnes je to tak, že se s lidmi potkávám opravdu rád. Ti, kdo mě nemají rádi, mě většinou neoslovují, možná i proto, že mám dva metry a leckomu se nechce říkat mi něco ošklivého. Takže mě ve výsledku oslovují hlavně lidé, kteří mě mají rádi. A to je krásné, to člověka vždycky potěší.

Když se ohlédnete za třiceti lety s postavou Draculy, najdete v ní emoce, s nimiž se ztotožňujete?

V té postavě je spousta rysů, se kterými se dá ztotožnit, určité emoce nebo vnitřní zápasy, které člověk dokáže pochopit. Ale ztotožňovat se s divadelní rolí v běžném životě mi nedává smysl. Divadelní postava žije na jevišti, v reálném životě je člověk sám za sebe.

Hrajete tu roli dnes jinak než v době premiéry?

Určitě ji dnes hraju úplně jinak než tehdy. Byl jsem mladý a spoustě věcí jsem jednoduše nerozuměl. Až když člověk dozraje, začne vnímat hloubku toho, co je ukryto v textech Zdeňka Borovce. To byl neuvěřitelně moudrý a laskavý člověk. Jeho texty zpívám už třicet let a mám pocit, že teprve dnes je opravdu chápu. Byl skutečný génius. Do libret dokázal vložit moudrost a nadčasové poselství.

Které vás oslovuje nejvíc?

Asi poselství z Monte Crista, konkrétně z jeho závěrečné písně. V té chvíli má hlavní hrdina všechno, po čem celý život toužil: pomstil se všem, kteří mu ublížili, potrestal viníky. A očekává, že pocítí úlevu, zadostiučinění, možná i radost. Jenže když se ta chvíle naplní, necítí vůbec nic. To je podle mě to nejvýraznější poselství, které do textu Zdeněk Borovec vložil. Říkám o sobě, že jsem zamrzlý hippík, moje životní motto je šířit lásku. A právě Monte Cristo ukazuje, že když člověk zasvětí celý život touze po pomstě, tedy po něčem temném, tak ho promarní. Zlo, nenávist, chuť někoho zničit – to jsou emoce, které do lidského srdce nepatří. Patří tam světlo a láska.

Na rozhovor jste dorazil se svým psem, vypadá to, že jste oba ve skvělé kondici…

Hodně toho spolu s Timonkem nachodíme. Miluju túry po hřebenech Krkonoš, vyrůstal jsem tam, takže je mám hluboko v srdci. Nahoře je to tam pořád stejné, i když dole se toho hodně změnilo a už mě to tam tolik netáhne. Timon chodí všude se mnou, za den ujdeme po kopcích klidně dvacet třicet kilometrů, on toho naběhá samozřejmě ještě víc.

Vyrůstal jste v Krkonoších, ale tam jste se nenarodil, že?

Narodil jsem se červnu 1968 v Praze a v srpnu nás tatínek naložil do auta a odvezl pryč, ujížděli jsme před okupací. Dokonce se u nás v rodině říká, že po nás při cestě střílely ruské tanky. Mířili jsme do Jevan, kde můj dědeček kdysi koupil pozemek a táta tam pak postavil dům. Z druhé strany rodiny jsme měli statek v Dřevěnicích u Jičína v Podkrkonoší, ale protože panovaly normalizační časy, tak byl rozdělený a bydlel tam s námi nájemník. Takže jsme vyrůstali napůl v Krkonoších a napůl za Prahou. Až když jsme začali chodit do školy, tak jsme se natrvalo vrátili zpátky.

Jak jste sám říkal, rád cestujete. Ale třeba do Tibetu jste se nikdy nepodíval, protože vám zakázali vstup. Co se stalo?

Do Tibetu mě skutečně nepustili. V jednom rozhovoru jsem tehdy emotivně řekl, že Čína Tibet okupuje a že je to strašné. Bylo to pod dojmem filmu Sedm let v Tibetu a dnes už vím, že situace tam není jen černobílá. Ale útlak tam probíhal a trvá i dnes. Když jsem následně žádal o vízum, čínské velvyslanectví mi sdělilo, že jsem „nepřítel čínského lidu a strany“. Nakonec to ale dopadlo krásně. Letenky do Káthmándú jsme už měli, a tak jsme se rozhodli projet Nepál po zemi až do severní Indie. Byl to neuvěřitelný zážitek, cesta, kterou bychom jinak neabsolvovali.

Do Tibetu jste se nedostal, do Vatikánu ale ano. Dokonce jste tam vezl vánoční strom. Co pro vás znamená víra?

Neřekl bych o sobě, že jsem ukázkový křesťan. Původně mě rodiče nechali pokřtít u evangelíků, ale nikdo mě k víře aktivně nevedl. Do kostela jsem začal chodit sám až v osmnácti. Zpíval jsem tam, ministroval a bylo to i určité vyjádření postoje k tehdejšímu režimu. Později jsem ke katolické církvi konvertoval a nechal jsem se v ní znovu pokřtít. Do Vatikánu jsem se dostal díky otci Jakubu Berkovi ze Svatého Kopečku. Vyprávěl mi tehdy, v jak špatném stavu je olomoucká katedrála a křížová cesta. Rozjeli jsme kampaň, natočil jsem desku a Vatikán si tehdy objednal asi 120 tisíc kusů. Nakonec se podařilo získat státní podporu a katedrála i křížová cesta jsou dnes opravené. A právě díky tomu jsem se dostal do Vatikánu. Z celé delegace jsme byli Svatým otcem pozváni k osobní audienci jen dva – Václav Havel a já. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života. Jan Pavel II. měl neuvěřitelnou energii. Na fotografii z audience doslova zářím. Působilo to, jako by mi vyprávěl nejvtipnější historky na světě. Když odcházel, podal mi přes dav ještě jednou ruku. Nikdy na to nezapomenu.