Malá vzrůstem, velká ve všem podstatném. Nebyla svatá ani bezchybná. Byla lidská. Uměla se smát, uměla být ostrá a sebeironická, uměla milovat i pochybovat. Byla to jednoduše žena, která se nebála žít a která měla odvahu některé kapitoly přepsat aspoň v paměti.
Právě dnes by Jiřina Jirásková oslavila pětadevadesáté narozeniny. Výjimečný byl nejen její talent. Hodnotila svět, lidské chyby i sama sebe s ironií a hloubkou, kterou málokdo dokázal pojmenovat tak přesně. Díky svému životnímu postoji si uchovala schopnost dívat se na vlastní minulost s neobyčejným nadhledem. I v tom byla inspirativní.
Mezi vírou a disciplínou
Přestože jako dospělá žena měla ostrý jazyk a ironický nadhled, její začátky v dětství byly tiché a ukotvené v přísné výchově. Vyrůstala v prostředí, kde měly své místo pravidla, řád a víra, která nebyla jen nedělní formalita. Část mládí prožila ve škole, kterou vedly řeholní sestry. Právě tam se asi naučila dvě věci, které jí zůstaly celý život. Citlivost k druhým a disciplínu k sobě samé. Na klášterní atmosféru později vzpomínala s respektem. Možná právě tam se zrodil i její vnitřní kompas, který ji později nutil vracet se k vlastním rozhodnutím a přemýšlet o nich. Nakonec ale převážila jiná vášeň – divadlo.
Od řádu k jevišti
Divadlo pro Jiřinu Jiráskovou nebyla jen práce. S pražským Divadlem na Vinohradech spojila většinu svého profesního života, nejprve jako herečka, později i jako ředitelka. Milovala kontakt s publikem, prý jí to dávalo pocit smyslu. Je zajímavé, že některé rysy klášterní výchovy si nesla celý život. Přesnost, dochvilnost, důraz na profesionalitu i respekt k práci.
Kolegové o ní mluvili jako o herečce, která nikdy nešla na scénu nepřipravená. I v tom byla možná ozvěna dívky, která kdysi přemýšlela o řeholním slibu. Sama později s lehkou ironií říkala, že kdyby zůstala v klášteře, měla by možná klidnější život – ale svět by přišel o jednu výraznou hereckou osobnost.
Byla nejen skvělá divadelní herečka, ale taky filmová. Diváci si ji mají spojenou s lehce ironickým úsměvem a inteligentní noblesou. Kdo by si ji nepamatoval z kultovní komedie Světáci, kde vytvořila jednu z ikonických ženských figur českého filmu. Vynikající byla i v komediích Křtiny nebo Sestřičky, v devadesátých letech pak zaujala v dramatu Fany, kde hrála spolu s Jiřinou Bohdalovou, nebo ve filmu Vrásky z lásky. Za lehkostí jejích komediálních rolí ale byla preciznost. Sama říkala, že kamera „vidí až do duše“ – a proto se před ní nedá nic předstírat. I v menších rolích dokázala vytvořit charakter, který měl minulost i budoucnost. Celkem jich ztvárnila přes sto čtyřicet.
Muži jejího života
Její osobní život nebyl přímočarý. V mládí prožila vztah s Vlastimilem Brodským, a dokonce plánovali svatbu. Romantický vztah prožila i s Milošem Formanem. Osudový vztah nakonec přišel s režisérem Zdeňkem Podskalským. Třicet let tvořili pár, nikdy se ale nevzali ani spolu nežili. Přesto jejich vztah patřil k nejpevnějším. Velkým tématem pro ni bylo mateřství. Několikrát otevřeně přiznala, že rozhodnutí nemít děti je jednou z věcí, které ve stáří lituje. V mládí si myslela, že do složité doby by nebyla dobrou matkou, a že její životní tempo by dítěti ublížilo. S odstupem říkala, že to byla obava, která ji k tomu vedla.
Jako mnoho mladých v té době vstoupila i ona do KSČ, sama později o tomhle kroku mluvila sebekriticky a s ironií. Později ze strany vystoupila na protest proti zásahům do divadelního prostředí v 60. letech, což jí značně zkomplikovalo profesní život. V roce 1977 podepsala Antichartu, sama po letech v rozhlasových rozhovorech přiznala, že tehdy jednala bez dostatečné reflexe a že některých činů lituje. V pořadu Českého rozhlasu dokonce řekla: Byla jsem tehdy blbá. O to silněji pak prožívala listopad 1989, a byla jednou z těch, kteří se veřejně postavili za změnu poměrů a podporu svobody.
Přátelství a věrnost
Jiřina Jirásková milovala lidi a společnost. A milovala i ty, kteří mluví beze slov. Její francouzský buldoček Amálka se stal symbolickým spoluhráčem jejího soukromého světa. V jednom rozhovoru přirovnala svůj vzhled k výrazu svého milovaného psa a říkala, že si jsou podobní – obě zvláštní, výrazné a oddané. Přátelství s lidmi pro ni znamenalo sdílení a smích, a v těžkých chvílích to byli přátelé, kteří ji drželi nad vodou.
Doporučujeme
reklama
Odchod bez patosu
Poslední roky života byly klidné, ale nelehké. Zdraví ji postupně ubývalo, trápily ji opakované hospitalizace, měla potíže s pohybem a celkovou slabostí. Veřejná vystoupení omezovala, až se stáhla postupně do ústraní. V jednom z posledních rozhovorů připustila, že stáří není jednoduché, ale že člověk musí přijmout odpovědnost za své volby. Možná právě tahle schopnost smíření byla jejím největším hereckým výkonem – bez publika a bez světel.
Zdroje: Autorský text, Český rozhlas, Dvojka, Prima Ženy, English Radio, Denik.cz
Marianne Talk s Beatou Rajskou: Co nám v oblékání nejvíc ubližuje a jak to zachránit
