Intimní portrét herečky Jiřiny Jiráskové. Noblesní dáma s ostrým jazykem, která uměla přiznat chybu

Právě dnes by Jiřina Jirásková oslavila pětadevadesáté narozeniny. Výjimečný byl nejen její talent. Hodnotila svět, lidské chyby i sama sebe s ironií a hloubkou, kterou málokdo dokázal pojmenovat tak přesně. Díky svému životnímu postoji si uchovala schopnost dívat se na vlastní minulost s neobyčejným nadhledem. I v tom byla inspirativní.

Mezi vírou a disciplínou

Přestože jako dospělá žena měla ostrý jazyk a ironický nadhled, její začátky v dětství byly tiché a ukotvené v přísné výchově. Vyrůstala v prostředí, kde měly své místo pravidla, řád a víra, která nebyla jen nedělní formalita. Část mládí prožila ve škole, kterou vedly řeholní sestry. Právě tam se asi naučila dvě věci, které jí zůstaly celý život. Citlivost k druhým a disciplínu k sobě samé. Na klášterní atmosféru později vzpomínala s respektem. Možná právě tam se zrodil i její vnitřní kompas, který ji později nutil vracet se k vlastním rozhodnutím a přemýšlet o nich. Nakonec ale převážila jiná vášeň – divadlo.

Od řádu k jevišti

Divadlo pro Jiřinu Jiráskovou nebyla jen práce. S pražským Divadlem na Vinohradech spojila většinu svého profesního života, nejprve jako herečka, později i jako ředitelka. Milovala kontakt s publikem, prý jí to dávalo pocit smyslu. Je zajímavé, že některé rysy klášterní výchovy si nesla celý život. Přesnost, dochvilnost, důraz na profesionalitu i respekt k práci.

Kolegové o ní mluvili jako o herečce, která nikdy nešla na scénu nepřipravená. I v tom byla možná ozvěna dívky, která kdysi přemýšlela o řeholním slibu. Sama později s lehkou ironií říkala, že kdyby zůstala v klášteře, měla by možná klidnější život – ale svět by přišel o jednu výraznou hereckou osobnost.

Kamera ji milovala

Byla nejen skvělá divadelní herečka, ale taky filmová. Diváci si ji mají spojenou s lehce ironickým úsměvem a inteligentní noblesou. Kdo by si ji nepamatoval z kultovní komedie Světáci, kde vytvořila jednu z ikonických ženských figur českého filmu. Vynikající byla i v komediích Křtiny nebo Sestřičky, v devadesátých letech pak zaujala v dramatu Fany, kde hrála spolu s Jiřinou Bohdalovou, nebo ve filmu Vrásky z lásky. Za lehkostí jejích komediálních rolí ale byla preciznost. Sama říkala, že kamera „vidí až do duše“ – a proto se před ní nedá nic předstírat. I v menších rolích dokázala vytvořit charakter, který měl minulost i budoucnost. Celkem jich ztvárnila přes sto čtyřicet.

Muži jejího života

Její osobní život nebyl přímočarý. V mládí prožila vztah s Vlastimilem Brodským, a dokonce plánovali svatbu. Romantický vztah prožila i s Milošem Formanem. Osudový vztah nakonec přišel s režisérem Zdeňkem Podskalským. Třicet let tvořili pár, nikdy se ale nevzali ani spolu nežili. Přesto jejich vztah patřil k nejpevnějším. Velkým tématem pro ni bylo mateřství. Několikrát otevřeně přiznala, že rozhodnutí nemít děti je jednou z věcí, které ve stáří lituje. V mládí si myslela, že do složité doby by nebyla dobrou matkou, a že její životní tempo by dítěti ublížilo. S odstupem říkala, že to byla obava, která ji k tomu vedla.

Politika a odvaha přiznat chyby

Jako mnoho mladých v té době vstoupila i ona do KSČ, sama později o tomhle kroku mluvila sebekriticky a s ironií. Později ze strany vystoupila na protest proti zásahům do divadelního prostředí v 60. letech, což jí značně zkomplikovalo profesní život. V roce 1977 podepsala Antichartu, sama po letech v rozhlasových rozhovorech přiznala, že tehdy jednala bez dostatečné reflexe a že některých činů lituje. V pořadu Českého rozhlasu dokonce řekla: Byla jsem tehdy blbá. O to silněji pak prožívala listopad 1989, a byla jednou z těch, kteří se veřejně postavili za změnu poměrů a podporu svobody.

Přátelství a věrnost

Jiřina Jirásková milovala lidi a společnost. A milovala i ty, kteří mluví beze slov. Její francouzský buldoček Amálka se stal symbolickým spoluhráčem jejího soukromého světa. V jednom rozhovoru přirovnala svůj vzhled k výrazu svého milovaného psa a říkala, že si jsou podobní – obě zvláštní, výrazné a oddané. Přátelství s lidmi pro ni znamenalo sdílení a smích, a v těžkých chvílích to byli přátelé, kteří ji drželi nad vodou.

Odchod bez patosu

Poslední roky života byly klidné, ale nelehké. Zdraví ji postupně ubývalo, trápily ji opakované hospitalizace, měla potíže s pohybem a celkovou slabostí. Veřejná vystoupení omezovala, až se stáhla postupně do ústraní. V jednom z posledních rozhovorů připustila, že stáří není jednoduché, ale že člověk musí přijmout odpovědnost za své volby. Možná právě tahle schopnost smíření byla jejím největším hereckým výkonem – bez publika a bez světel.