KLÁRA KOTÁBOVÁ: Nejlepší píseň pro ranní běh

Píseň geniálního Richarda Mullera jistě znáte. Já taky. A vzhledem k tomu, že jsem nikdy v paneláku nebydlela, moc mě neoslovovala. S tím, že mi dokonce ve své době připadala vlezlá, divná a trapná. Taková-jako že o ničem. Dnes, když tedy po ránu běhám, jak jistě všichni víte, ale já si pořád dokola připomínám, abych na to náhodou nezapomněla, chápu smysl toho, o čem mluvil a co bylo poselstvím celého songu. Vezměme třeba ulici, ve které si dávám zahřívací kolečko. Kolem páté ráno začínají splachovat toalety, tím pádem bublat celá kanalizace a následně přichází to zajímavější. Tu je slyšet sprchu, soused si pravidelně dává na terase první cigaretu a mává mi s pozdravem, že v hrobě skončíme oba. Ať už žijeme jakkoliv. Kolem půl šesté slyším budík u Hanečků, kteří spí vždy a za všech okolností s otevřeným oknem. V té době se už Novákovi hádají o to, kdo vyrazí se psem, z vedlejšího rodinného domu je slyšet radost lidí, kteří se plni lásky probouzejí sexem. O dům dál posiluje soused s činkami, u dalšího vchodu vyprovází manželka svého muže až k vrátkům. Čistě proto, aby se přesvědčila, že odešel. Kolem šesté u jejího vchodu (to mám za sebou další kolo), přijíždí Peugeot s mladíkem, a hádejte, co je slyšet při mém dalším běžeckém kole? Paní sousedka, která chodí venčit čivavu Honzíka, je prý vždy unavená z pohledu na mě. A také vím, že snídá medové mléko a ovesné vločky. Její muž si to ani po třiceti letech společného soužití není chopen zapamatovat, a ona hlasitě protestuje, když jí z lásky připraví slaninu s vejci. Paní Janečkové kolem čtvrté začíná plakat miminko. Usilovně a do sedmé ranní. Pak zase usíná. Mám trochu radost, že mě se netýká ranní buzení na povel, ale že vstávám dobrovolně. Vím, není to hezké přiznání, ale je to tak… Taky jsem zjistila, možná dřív, než její muž, že je Terezka asi těhotná. Ranní zvracení se přeslechnout nedalo. To je ale ten radostnější případ. Vědět, že Pepa se zase opil a teď zvrací po flámu – to asi vědět nepotřebuji.

ČTĚTE TAKÉ: KLÁRA KOTÁBOVÁ: Stručné zápisky novoběžkyně

Také přesně vím, v jakém rytmu se střídají směny v ruzyňské věznici, kolik se do ní ráno dobývá lidí a kolik naopak odchází. Taky bych podle štěkotu psů dokázala zjistit, kolik hlídacích psů je v objektu k dispozici… Ale to tak důležité není. Podstatné je, že všechny věci se ráno dějí na minutu přesně. Ve věznici, u nás doma, u vás doma, u mých sousedů. A že pravidelné stereotypy mají smysl, pokud uklidňují. Mě tedy moje venkovní aktivita ano, nevím, jak klidně se cítí paní, která je nevěrná svému muži. Ale to je její svědomí a její stereotyp, takže mi nepřísluší ho soudit.

Nemusím běhat po schodech v paneláku, ani být drbnou v naší ulici, o lidech v ní žijících toho vím ale docela hodně. V neposlední řadě to, že jejich rána jsou stejně stereotypní, jako ta moje. Já běhám, nad čímž oni kroutí hlavou, oni se snaží stihnout ranní autobus, který by je odvezl ke stanici metra. Nad tím kroutím hlavou zase já, protože byť se už považuji za sportovce, MHD zásadně nedobíhám, pojede další…

A v neposlední řadě – až se stanu svědkem nehody, budu důležitým objektem k vytěžení. Pamatuji si totiž takové hovadiny, že by to jednoho zarazilo. A jak to máte vy? Čím si zanášíte mozkovou kapacitu? Nezbytnostmi, nebo margináliemi? Já spíš tím druhým. S pocitem, že vidím zlomek něčího života… a dal by se o něm napsat příběh. Tak tady máte pokus o jeden z nich. Snad se hezky četl.

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.