KLÁRA KOTÁBOVÁ: Nikdo není robot

Jakože nevím, kde jsem sebrala nálepku výkonné ženy, která zvládne starosti o děti, běhat, venčit psa, uklidit, vysmýčit, práci se věnovat, z radosti občas nějaký ten sloupek napsat. K tomu zajet za maminkou, pečovat o květiny na terase, a milion dalších činností. Vždy s úsměvem na rtech.

Takže milí a milé: Je to tak, že věci zvládám proto, že musím, ne proto, že bych po tom toužila. Jen to mám nastavené tak, že když už něco musím, snažím si aktivity zpříjemnit tím, že si vsugeruji, že mě baví, tudíž rychleji odsýpají. Navíc jsem se dočetla, že činnosti provozované s radostí, takové, které vám vracejí víc, než do nich investujete, jsou mnohem příjemnější, než ty, ke kterým je třeba se doslova a do písmene dokopat. Neboli optimismus, ten přináší výsledky.

ČTĚTE TAKÉ: KLÁRA KOTÁBOVÁ: Co mě děsí na koronaviru

Pravdou je, že spoustu činností dělám proto, že na mě zbyly. Mockrát jsem v životě slyšela: „Ty jsi na volné noze, máš času nazbyt, tak se starej,“ nebo „Já ti závidím, jak se můžeš věnovat jen práci a na děti kašlat,“ vždyť jinak bys stejně vše stihnout nemohla,“ a další perličky – až jsem je přestala poslouchat. Zkrátka dělám to, co mě těší a co považuji za nezbytné. Třeba se starat o děti, vychovat z mých krásných dcer tři slušné lidi. Trochu je zaopatřit. Když už jsme si pořídili před lety psa, nevykašlat se na něj, ale dát mu, co potřebuje ke štěstí. Tedy drbání pod bradou, venčení a hraní. Stejně tak je to s bydlením. Nevím, co je špatného na tom, že se snažím uklízet. Mám to nastavené totiž tak, že se chci vracet domů, kde je to voňavé a lesklé, takže uklízím. Třeba proto, že se chci těšit. Na návrat. Což by nehrozilo, kdybych věděla, že je na adrese mého trvalého bydliště bordel, jak v tanku.

Za maminkou jezdím, i když bych nemusela. Ona to neví, ale já ano. Nedělám to tedy pro ni, ale vychovávám svými návštěvami dcery tak, aby pochopily, že starý a nemocný člověk se neodkládá na dožití do ústavu, ale že bydlí jen jinde než doma a je třeba jej navštěvovat, i když jemu už to asi vědomě nic nepřinese. Ovšem moc nevědomí, to je jiná kapitola. A vím, že když dvacet let používám stejný parfém, pamatuje si ho i maminka, které jinak krutý Alzheimer řádí mezi mozkovými buňkami. A třeba ví, že přesně ten parfém nosí někdo, koho zná dlouho.

Dcery vozím na tréninky, z tréninků, na víkendové zápasy. Snažím se, aby správně jedly, aby se nepřichomýtly k průšvihům, které pubertu doprovází.

A taky mám dny, které vyhlašuji za ty líné. Kdy se nedělá nic. Nejedu na návštěvu, nevenčím psa, nejdu běhat. Zkrátka proto, že mi moje tělo říká, že kdyby i dnes jelo na plný plyn, už by se zítra nezvedlo z postele. Takže se z ní v daný den zvedám jen za účelem doplnění hladiny cukru v krvi a kontroly, zda z našeho bydliště není kůlnička na dříví.

ČTĚTE TAKÉ: Ovládněte čas a staňte se manažerkou rodiny

Kdosi se mě nedávno snažil přesvědčit, že je to nemorální, nehezké vůči všem, kteří jsou na mě závislí. Já si ale myslím, že je to vůči nim krásné. Třeba dcery si vyzkouší něco samostatnosti, ověří si, jak zvládnou přípravu těstovin, případně že pes se dá bezpečně venčit i v devět večer.

A já další den vstanu s pocitem, jako bych se právě vrátila ze dvou týdenní dovolené.

STOP!

Přesně výše uvedené je mou představou, jak bych asi chtěla, aby věci byly. Abych měla v rovnováze pracovní i relaxační okamžiky. Zatím to ale opravdu nejde, takže se budu držet toho, jak vše běží. S vědomím, že se mi jednou bude stýskat po tom, jaký fičák to byl. A vracím se tak k úvaze z úvodu: Jsem já robot, nebo ne?

Co zvládáte vy a najdete si na vašich povinnostech také něco optimistického?

POŠTOVNÉ ZDARMA

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.