KLÁRA KOTÁBOVÁ: Co mě děsí na koronaviru

Mám maminku s Alzheimerovou demencí. Na jaře jsem ji kvůli celonárodní posedlosti koronavirem neviděla tři měsíce. Je pravda, že jsem respektovala do puntíku všechna nařízení, prvních deset dnů po vypnutí republiky jsem vypnula i sebe. Sledovala zpravodajství a nějak mi nedocházelo, že apokalypsa se nikam nehýbe. Roušky jsem následně v červnu nepálila, protože jsem vnitřně tušila, že léto je jen oddychovým časem pro další dobu, kdy nebudu poznávat známé a na obličeji budu nosit kus hadru. Spíš všude než možně.

A už v létě jsem přemýšlela o tom, jak hluboká bude hladina smutku, až mi přijde z domova, kde se mi o maminku skvěle starají, ten hrůzný dopis, že je zavřeno, návštěvy zakázány. Do odvolání. Konec, ende, šlus. Je jasné, že s ohledem na její zdravotní stav se snažím vysvětlit si, že je to pro dobro její i jejích spolubydlících. Ovšem tahle taktika vzala za své v okamžiku, kdy jsem se setkala s ošetřovatelkou, která v podobném zařízení pracuje.

ČTĚTE TAKÉ: KLÁRA KOTÁBOVÁ: Když si zvládnete stát za svým, jste skvělá!

Ta se na podzimní scénář zavřených dveří domovů pro seniory chystá též, ale má k tomu několik poznatků, které mi od doby, kdy je přede mnou vyslovila, zkrátka nedají spát.

1. Opravdu se musí návštěvy striktně zakazovat? Hlídá někdo duševní zdraví klientů všech domovů pro seniory v okamžiku, kdy jsou osamělí? Není právě kontakt se širší rodinou to poslední, co je v jejich stavu drží při životě? Udělal někdo skutečně seriózní studii o tom, jestli lidé staří izolovaní lidé neodcházejí kvůli tomu, že to zkrátka vzdají? Bez dalšího sociálního kontaktu a pocitu, že jsou pro někoho důležití už nechtějí dál zabírat místo na této planetě?

2. Nelze návštěvy realizovat jinak, než aby za vystrašeným důchodcem, který toho z dnešního světa přicházeli mimozemšťani se štíty, respirátory a ve slušivých igelitový oblečcích? Nevyděsí je stav věcí natolik, že raději budou chtít odejít ze světa, kterému nerozumí?

ČTĚTE TAKÉ: KLÁRA KOTÁBOVÁ: Náhody neexistují, strůjcem svého osudu jste vy sama

A tyhle otázky si kladla profesionálka, která se stařečky vídá denně. Je mi jasné, že personál domovů pro seniory dělá, co může, ale rodinu a vzpomínkové maratony nahradit nemůže. Moje maminka s diagnózou, kvůli které si nic nepamatuje, by měla být v klidu, ale není. Sice neví, že jí vzpomínky vypráví její dcera – protože na tu si nepamatuje, když jí ale zpívám Niagáru, nebo Japonečku (což jsou hity, které uměla ona kdysi zabrnkat na kytaru), vyprávím kusé vzpomínky, které mi kdysi vyprávěla ona, jako útržky jejího dětství, vždy pookřeje. A baví se o nich. Vzpomíná. Sice s chybami, ale komunikuje. Nevěřím tomu, že v domovech pro seniory je v období jakékoliv krize čas na to věnovat se každému klientovi takto jednotlivě – a to ani není možné s ohledem na obsah vzpomínek, které žádný ošetřovatel pro všechny svoje klienty ani znát nemůže.

Mám jeden obrovský strach. Asi odjakživa. Bojím se toho, že jednou budu z tohoto světa odcházet osamocená. Bez svých nejbližších. Kdysi, v pubertě jsem četla poměrně temnou literaturu a tahle hrůza, perfektně v ní popsaná, ve mně zůstává dosud. I s ohledem na to, že jsem na jaře sledovala případ dvou italských důchodců, manželského páru, který umíral odděleně každý ve svém křídle nemocnice. Odešli s rozdílem jediného dne. Bez rozloučení s rodinou, bez posledního objetí. Bez všeho, co dělá člověka člověkem.

Přežiju roušku na obličeji, nefungující školy, politické hry, jsem silná holka a po jarním lockdownu už asi zvládnu všechno. Dokonce se nebojím ani toho, že bych prodělala COVID 19. Děsím se jen konečné samoty.

POŠTOVNÉ ZDARMA

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.