Neměly bychom dceru, kdyby nám nepomohl bratr, říká lesbický pár. Nikdy mu nebudeme dost vděčné

Homofobie samozřejmě nezmizela. Jen se někdy schovává za „názor“. Je snadné mít pocit, že dnes už je všechno úplně v pořádku. Pride průvody zaplní centra měst, značky v červnu mění loga do duhových barev a seriály ukazují queer postavy bez stereotypů. Jenže realita tak snadná není. Homofobie často nepřichází v podobě otevřené nenávisti.

Spíš jako nenápadné poznámky u rodinného oběda, otázky typu „a kdo z vás je ten chlap?“ nebo věty začínající „já proti nim nic nemám, ale…“. A právě proto je Mezinárodní den proti homofobii stále důležitý, připomíná, že respekt není trend, ale základní lidská slušnost. Naštěstí přibývá i příběhů, které dokazují, že rodina nemusí být místem odsuzování. Někdy naopak překvapí tím, jak kreativně dokáže držet pohromadě.

Nápad, který zněl jako bláznovství

Čtyřicetiletá Klára vždycky věděla, že chce děti. Jen si nikdy nepředstavovala, že jednou bude s partnerkou sedět u kuchyňského stolu a řešit se svým starším bratrem… spermie. „Začalo to jako vtip,“ směje se dnes. „Řekla jsem, že bych chtěla, aby naše dítě mělo v rodině aspoň někoho, kdo umí matematiku. A bratr se okamžitě přihlásil,“ vypráví Klára a směje se. Z nevinného fórku se ale postupně stala vážná debata. Klářina partnerka Tereza toužila po dítěti stejně silně, jen věděly, že mít dítě nebude tak snadné.

Michal prý celou situaci odlehčoval od první chvíle. „Prohlásil, že když už máme v rodině geneticky podmíněné kruhy pod očima, byla by škoda je neposlat dál,“ vypráví Klára. Po měsících rozhovorů, právních konzultací i několika nervózních rodinných večeří do toho šli. Dnes mají doma desetiletou holčičku Emu, kterou porodila Tereza a podle všech zdědila Michalův smích, Klářinu tvrdohlavost a Terezinu schopnost usnout kdykoliv a kdekoliv.

Překážky, které jsou zbytečné

Přestože se společnost za poslední roky výrazně posunula a stejnopohlavní páry jsou mnohem víc vidět, česká legislativa zůstává v otázce asistované reprodukce poměrně konzervativní. Lesbický pár dnes nemůže jednoduše přijít na kliniku IVF a oficiálně požádat o umělé oplodnění jako dvě partnerky. Zákon totiž stále pracuje s pojmem „neplodný pár“, tedy žena a muž. Klinika proto potřebuje písemný souhlas muže, který je následně z právního pohledu vedený jako otec dítěte. Jak to tedy funguje „po česku“? Lesbické páry si mnohdy musí hledat vlastní cesty, jak systém obejít bez velkého rozruchu. Někdy pomůže dlouholetý kamarád, jindy do celé věci vstoupí někdo z rodiny. Třeba bratr, který místo obligátního dárkového voucheru k narozeninám nabídne o něco netradičnější formu podpory.

Řada žen navíc vyráží za IVF do zahraničí, kde jsou pravidla vůči stejnopohlavním párům otevřenější a nikdo se nad dvěma ženami v čekárně nepozastavuje. Oblíbené jsou například kliniky ve Španělsku nebo Belgii. Zajímavé přitom je, že i sami odborníci čím dál častěji připouštějí, že zákony trochu zaspaly dobu a realita dnešních rodin už vypadá jinak než před dvaceti lety.

Rodina může vypadat různě

Ještě před pár lety by podobný rodinný „projekt“ nejspíš vyvolal pozdvižené obočí, tiché šuškání i minimálně jednu dramatickou debatu u nedělního oběda. Dnes ale spousta lidí začíná vnímat, že rodinu netvoří přesný návod ani kolonky ve formulářích, ale vztahy, bezpečí a pocit, že člověk někam patří. „Lidi si občas myslí, že jsme strašně alternativní,“ směje se Klára. „Přitom řešíme úplně stejné věci jako ostatní rodiče. Jen máme o něco složitější rodinný strom.“

Možná právě v tom je celé kouzlo Mezinárodního dne proti homofobii. Připomíná, že odlišnost nemusí být senzace ani problém k řešení. Někdy je to prostě jen další obyčejný příběh o lidech, kteří chtějí milovat, žít a založit rodinu po svém. Tolerance neznamená, že musíme mít na všechno stejný názor. Znamená to hlavně ochotu neupírat druhým právo žít svůj život bez strachu, studu nebo nutnosti se pořád obhajovat.

Zdroj: Autorský text, Pronatal, VZP, Adra, Jsmetransparent