Nejsem bi, jen jsem otevřená, říká mladá žena. Novým trendem je heteroflexibilita, co na to říkají odborníci?

Pro někoho příjemná svoboda bez návodu, pro jiného zbytečný upgrade reality, který si nikdo neobjednal. Heteroflexibilita totiž v zásadě říká: „většinou jedu klasiku, ale občas mě zaujme i něco mimo plán.“ A právě tohle „nic nemusím, ale můžu“ docela rezonuje u generace Z, která si na pevné škatulky moc nepotrpí a radši nechává věcem volný průběh.

Lidská touha může být proměnlivá

Když si devětadvacetiletá Tereza na večírku všimla, že ji kromě sympatického barmana přitahuje i jeho kolegyně, nepřišlo jí to jako moment, který by měl nějak definovat její identitu. Spíš to brala jako malé vybočení z reality, které ji samotnou lehce pobavilo. „Neřešila jsem to nijak dramaticky, jen jsem si uvědomila, že asi nejsem tak jednoznačná, jak jsem si myslela,“ říká. Tehdy ještě neměla potřebu to pojmenovávat. Dnes by asi použila slovo heteroflexibilní. Ne proto, že by nutně hledala škatulku, ale protože jí to slovo dává smysl jako popis určité otevřenosti.

V čem se liší od bisexuality

Na první pohled to může splývat, ale ve skutečnosti jde o dvě trochu odlišné věci. Bisexualita se bere jako plnohodnotná orientace, člověk prostě ví, že ho přitahují lidé napříč pohlavími, a nějak s tím počítá jako se součástí své identity, ať už jsou ty preference vyvážené, nebo ne. Heteroflexibilita je o něco „lehčí“ a volnější pojem. Často ho používají lidé, kteří se stále cítí být spíš hetero, jen si nechávají otevřená vrátka pro výjimky, momenty nebo konkrétní situace, které do klasické škatulky úplně nezapadají.

Rozdíl tedy není jen v tom, kolik prostoru ta přitažlivost zabírá, ale i v tom, jak ji člověk sám vnímá. Zatímco bisexuální lidé svou přitažlivost berou jako přirozenou a stabilní součást sebe sama, u heteroflexibility zůstává „základ“ pořád spíš na heterosexuální straně a všechno ostatní funguje jako jakési bonusové překvapení. I proto ji někteří chápou spíš jako fázi, experiment nebo opatrnější způsob, jak o vlastních pocitech mluvit než jako finální definici.

Generace Z: méně škatulek, více prostoru

Dřív jsme měli tendenci si na sebe nalepit cedulku a držet ji jako návod k použití, dnes je úplně v pohodě říct si: Hele, ještě nevím, a možná to ani vědět nepotřebuju. Identita se tak mění z jednou provždy hotové kolonky na něco, co se vyvíjí, přepisuje a občas i lehce ignoruje podle toho, jak se zrovna cítíme. Podle dat společnosti Gallup z roku 2023 navíc roste počet mladých lidí, kteří se do klasické hetero škatulky vůbec nezařazují, a čím neurčitější označení, tím větší pohoda. Heteroflexibilita tak pro řadu z nich funguje jako taková „komfortní zóna bez závazků“. Místo jasného rozhodnutí nabízí prostor zkoumat, testovat a objevovat bez tlaku, že každá jiskra musí hned znamenat novou identitu. Pro někoho osvobozující, pro jiného lehce matoucí, ale rozhodně to odpovídá době, která si na definitivní odpovědi moc nepotrpí.

Trend, nebo zlehčování?

Nadšení ale nesdílí úplně všichni. Část odborníků má podezření, že heteroflexibilita je možná spíš dítě doby než revoluce v tom, jak skutečně funguje lidská přitažlivost. A že jsme zkrátka jen našli nové slovo pro něco, co tu bylo dávno, jen jsme to tak nepojmenovávali. Odborníci, kteří se dlouhodobě věnují sexuální fluiditě, upozorňují, že lidská přitažlivost umí být proměnlivá, ale když začneme každému jejímu odstínu okamžitě dávat nálepku, může to být spíš matoucí než osvobozující.
Ozývají se i hlasy z LGBTQ+ komunity, podle kterých může heteroflexibilita fungovat jako taková pohodlná „zóna mezi“, prostor, kde si člověk může něco vyzkoušet, ale zároveň se nemusí úplně vzdát komfortu, který přináší jednoznačné zařazení. Pro někoho praktické, pro jiného trochu nefér. Tahle debata ale často odráží širší otázku. Kdo má právo definovat, co je „dostatečně skutečné“?

Je to fáze, nebo nový normál?

Možná obojí může být pravda zároveň. Pro některé lidi je heteroflexibilita přechodnou etapou na cestě k jasnějšímu sebepoznání, pro jiné stabilní způsob, jak o sobě uvažovat. A pro další je to jednoduše slovo, které jim pomáhá popsat něco, co by jinak zůstalo nepojmenované. Tereza dnes říká, že už nemá potřebu se sama sebe ptát, „kam patří“. Důležitější je pro ni to, jak se cítí v konkrétních vztazích a situacích. „Dřív jsem měla pocit, že musím mít jasno. Teď mi přijde v pořádku ho nemít,“ říká. A vlastně proč ne, v době, kdy jsme byli dlouho zvyklí na jasné definice, může být právě tahle nejistota osvobozující.