Internet je plný celebrit i žen, kterým se po čtyřicítce podařilo otěhotnět a porodit zdravé dítě. Každá mince má ale dvě strany. Přinášíme zpovědi dvou reálných žen, které po miminku toužily dlouhé roky, do IVF investovaly nemalé peníze, a přesto se jim šance vzdalují. Ne každý příběh umělého oplodnění má šťastný konec.
Mluvily jsme se dvěma ženami, které se začaly o miminko pokoušet po čtyřicítce. Jejich příběhy nemohou být rozdílnější. Zatímco Marta měla stálého partnera, mateřství oddalovala a nechávala věcem volný průběh, Laura byla v tomto ohledu prozíravější – ve 39 letech si nechala zmrazit vajíčka, protože nemohla najít toho pravého. Nyní, o tři roky později, ani jedna dítě nemá a vidina, že se jednou stanou matkami, se jim vzdaluje. „Udělaly jsme maximum,“ shodují se. Podle nich je ale nutné ukazovat i odvrácenou stranu IVF. „Člověk má pocit, že slyší hlavně ty šťastné příběhy, ale o těch neúspěšných se skoro nemluví.“
Marta se s o deset let mladším partnerem začala snažit o dítě před třemi lety. „Nešlo nám to přirozeně, tak jsme šli oba na testy. Jeho spermiogram nebyl ideální, ale podle lékařů tam nějaká šance byla. Já, i když mi už bylo čtyřicet, jsem měla ještě dost vajíček,“ popisuje začátek svého příběhu. „Myslela jsem si, že když si to zaplatím, dítě mi vlastně ‚vyrobí‘,“ přiznává. Nechala si z krve změřit hladinu antimülleriánského hormonu, který ukazuje zásobu vajíček. „Tenkrát mi vyšlo, že mám 2,6 ng/ml, což bylo na můj věk velmi vysoké číslo.“ Nikdo už jí ale neřekl, že množství se nerovná kvalitě.
Marta se rozhodla pro inseminaci i proto, že ji hradí zdravotní pojišťovna. „Tím, že mi lékařka dávala naději, chtěla jsem to podstoupit.“ Absolvovala kontrolní ultrazvuky, které určily termín ovulace, tedy dobu s nejvyšší šancí na úspěch. Stejný postup podstoupila třikrát – pokaždé bezúspěšně. S partnerem se proto rozhodli pro IVF. „Lékaři mi řekli, že každý měsíc po čtyřicítce je znát,“ popisuje.
Počátkem loňského roku si Marta začala píchat hormony, za které zaplatila zhruba 22 tisíc korun. Následně jí v narkóze odebrali vajíčka, která byla ještě tentýž den oplodněna partnerovými spermiemi. „Tím, že mu nevyšel spermiogram úplně dobře, připláceli jsme ještě za selekci spermií, aby bylo všechno v pořádku,“ vzpomíná. To stálo dalších osm tisíc korun.
Z prvního odběru získali lékaři dvanáct vajíček, z nichž se podařilo oplodnit devět. „Oplodněná vajíčka nechají pět dní v kultivaci. V tu chvíli dochází k velké selekci. Každý den mi volali, že některé embryo nepřežilo.“ Lékařka Martu upozornila, že v této fázi přežívá maximálně 30 procent embryí. Nakonec zůstala tři.
Embrya nechala Marta otestovat kvůli genetickým vadám. „Pokaždé vyšla genetika špatně, takže transfer nebyl možný.“ Tento proces (hormony, odběr a genetické testování) podstoupila dvakrát. Lékařka ji tehdy upozornila, že šance se s každým měsícem snižují.
„Pak už jsem se na to vykašlala, protože jsem ani ne za tři měsíce těchto pokusů zaplatila přes 200 tisíc,“ říká. Co stálo tolik peněz? „Ono se to nasčítá. Jen odběry vajíček stojí kolem 60 tisíc, genetiku sice hradí pojišťovna, ale za biopsii se doplácí asi 30 tisíc. Transfer je paradoxně jedna z nejmenších položek, kolem devíti tisíc, ale já jsem se k němu ani nedostala.“ Největší šanci by podle lékařů měla s darovaným vajíčkem, i to je nyní jedna z možností. Všechno je ale otázka financí. „Nelituji ani koruny. Mám pocit, že jsem zkusila skoro všechno. Maximum ještě ne.“
Lauřin příběh je v tomto ohledu podobný. Přestože měla vajíčka zmražená, lékařka jí doporučila, aby to nejdříve zkusila s vlastními. Na odběru byla dvakrát a jednou došlo i na transfer. Ten ale úspěšný nebyl – embryo se neuchytilo. „Zpětně nechápu, proč mi lékařka nedoporučila rovnou použít zmražená vajíčka. Čím mladší jsou, tím větší je šance,“ říká Laura.
O dalším pokusu už neuvažuje. „Říkám si, že se po čtyřicítce hrnu někam, kam už nepatřím. Bohužel mi to ale nikdo neřekl.“ Její rozhodnutí může být ovlivněno i tím, že její partner má z předchozího vztahu dvě děti.
Ačkoli je IVF velmi náročný proces, ani jedna z žen necítí pocit nespravedlnosti. Spíše výčitky samy k sobě. „Uvědomuju si, že jsem si vybírala špatné partnery a že jsem to měla začít řešit dřív. Stále se mluví o tom, jak někdo po čtyřicítce otěhotněl a porodil, ale ono to není jen tak,“ míní Marta. Laura dodává: „Začínají mi lézt krkem příběhy typu ‚ono to vyjde‘, protože realita je často úplně jiná.“
Celý proces měl vliv i na partnerský vztah. „Nic už není přirozené. Do vztahu vstupuje třetí osoba – lékař. Sex přestane být spontánní a stane se prostředkem k dosažení cíle, což je hrozně zvláštní pocit,“ popisuje Marta.
Marta i Laura se shodují, že IVF by primárně neoznačily za byznys, protože pro někoho je to skutečně jediná možnost. „Byznys vidím spíš v planých nadějích. Pokud má někdo ve čtyřiceti jeden vaječník a muž špatný spermiogram, tak mu přece nebudu říkat: ‚Stát se může všechno‘. I to je totiž forma naděje,“ tvrdí Marta. Inspirativní případy jsou podle nich důležité, ale často se už nedodá, že žena využila darované vajíčko nebo kolik pokusů podstoupila. „Platí se všechno. Je to strašně drahé a zároveň vám pořád nabízejí další doplňky – pět tisíc tady, pět tisíc tam – a vy do toho jdete, protože chcete udělat maximum,“ doplňuje Laura.
A jasné poselství od obou žen? Mateřství neodkládejte, nechte si zamrazit vajíčka a nečekejte na zázrak. Jednejte, dokud můžete.
autorský článek, rozhovor s Laurou S. a Martou P.
84 Kč
84 Kč
89 Kč
