Slavný český psychiatr Radkin Honzák se ve své pravidelné rubrice Psychosomatické souvislosti tentokrát zamýšlí nad tím, že více jarního sluníčka automaticky nemusí znamenat lepší náladu.
Každý vítá jaro po svém. Na naší studně ráno hvízdal kos. // Jde jaro, jde jaro. Tak to napsal Karel Toman. V Němcově soudničce se však pan Okrouhlo dopálil a prudce vzkřikl: Kos je vůl! Kos je u mne vůl – jen jdi a řekni mu to. Ať mě kos žaluje! Ať mě žaluje celá cvrlikající příroda! Já se jí postavím.
A s panem Okrouhlem souzní každý šestý člověk, který se vůbec netěší na změnu času, která se s jarem pravidelně dostavuje. S koncem března se nám navracejí delší dny, více slunečního světla přináší organismu více vitaminu D a více serotoninu, měli bychom se probouzet ze zimní únavy a začít zpívat s kosem. Ne všem se ale daří. Připojí se vřele ke staré pranostice a zalezou za ústřední topení až do dubna. Ke mně pak přijdou otrávení a jejich mantra zní: „Já už jsem takovej.“ „Já už jiná nebudu, maminka byla úplně stejná.“
Ta otázka je zajímavá po celý rok, avšak v době, kdy se všechno probouzí, se ozývá se zvýšenou naléhavostí – je skutečně nutné většinu života trpět, trápit se a pohybovat se od jednoho neštěstí ke druhému? Je pesimistický pohled na svět, o němž se jeho majitelé domnívají, že je ochrání před zklamáním, skutečně tak výhodný? Podívejte se na přiložený dotazník, odpovězte poctivě na položené otázky a změřte si míru své pohotovosti k nešťastnému životu.
Kde začít se změnou?
Uvědomte si, jak hodnotíte dosažené úspěchy a neúspěchy. Pokud se vám něco povede a vy si řeknete, že to byla věc náhody a štěstí a současně si nad nepovedenými kousky vyčítáte vinu, je třeba jako první krok tenhle postoj změnit. Říct si: Jsem ta, která si dokáže zařídit nejen maléry, ale také pěkné věci. Jsem kapitánka a kormidelnice (i mužstvo) svého životního korábu.
