Kvíz: Kdo byl bečvář, korytář či barvíř suken? Jak dobře znáte tajemství zapomenutých českých řemesel?

Dnes si běžně kupujeme věci v obchodech nebo objednáváme z e-shopů. Ale ještě před mnoha desítkami let byl svět úplně jiný. Každý předmět denní potřeby vznikal rukama řemeslníků, často specializovaných na velmi úzký obor. Povolání byla natolik rozmanitá, že v každé větší obci žilo několik desítek mistrů, od bečváře a koláře přes dráteníka až po barvíře suken. Důvodem úpadku mnoha řemesel byla industrializace 19. století. Vznik továren postupně nahradil pečlivou ruční práci strojovou výrobou. Zatímco bednář potřeboval několik dnů na výrobu sudu, továrna jich vyrobila desítky za den. Dnes se k těmto řemeslům vracíme už jen na historických slavnostech nebo ve skanzenech.

Koloděj, mistr kol

Slovo koloděj se původně používalo pro koláře, tedy muže, který vyráběl dřevěná kola na povozy, kočáry nebo mlýnská kola. Vzhledem k tomu, že správné sestavení kola vyžadovalo značnou zručnost a pevnou ruku, šlo o vážené řemeslo. Postupem času se ale výraz začal používat i jako hanlivé označení pro „popletu“ či „hlupáka“, snad proto, že nesprávně udělané kolo mohlo být nefunkční a komické.

Řemeslník u vody byl korytář

Korytář vyráběl koryta z jednoho kusu dřeva, zpravidla z kmene vykotlaného lipového nebo dubového. Koryta sloužila k napájení dobytka, k praní prádla i k uchovávání vody. V době, kdy ještě neexistovaly plechové sudy ani plastové nádoby, byla koryta nezbytností v každém hospodářství.

Bečvář a bednář, páni dubového dřeva

Na výrobu beček, sudů a kádí, v nichž se uchovávalo víno, pivo, sádlo, zelí či máslo byl potřeba bečvář. Šlo o nádobí, bez něhož by domácnosti ani hospody nepřežily. Bednáři pak pokračovali v této tradici, ale rozšířili výrobu o širší spektrum sudů a věder. Zručnost bečváře či bednáře určovala, zda nádobí těsní a tedy zda se obsah uchová nebo znehodnotí.

Mohlo by se vám líbit

Kvíz: Možná přijde i kouzelník nebo Televarieté. Pamatujete ještě slavné televizní estrády? Pojďte si s námi osvěžit paměť

Barvíři jako mistři barev

Barvíři se dělili podle materiálu, který barvili na barvíře pláten, barvíře suken nebo barvíře koží. Každý z nich pracoval s přírodními surovinami, které dnes už sotva známe: rostlinnými výluhy, popelem, tukem či tříslem. Barvení bylo složité a náročné, a proto byla barvírna v každém městě váženým podnikem. Není náhodou, že některá česká příjmení, Barvíř či Barvínek, dodnes odkazují na toto povolání.

Uhlíři, peciválové a dehtáři

V lesích vznikala i řada dalších profesí, například uhlíř, který pálil dřevo na dřevěné uhlí, dehtář vyráběl dehet důležitý při impregnaci dřeva, lodí a provazů. A kdo putoval od vsi ke vsi, přičemž opravoval a vymazával pece? Známý pecivál.

Drátař, dráteník a drátník

Stejně znějící slova, ale každé jiné řemeslo. Společné mají pouze slovo drát. Drátník byl kovář specializující se na výrobu drátů, dráteník vyrobil a opravoval předměty z drátu, jako byly cedníky, naběračky, košíky, a dokonce i ozdobné předměty, a slepoval drátem rozbité kameninové hrnce a drátaři zase často chodili po vesnicích a městech a nabízeli své služby a zboží. 

Ponocný a prachař

Jakou práci zastával ponocný nebo prachař? Ponocný byl takový noční hlídač celé vesnice. Jeho hlavním úkolem bylo hlídat obec, aby se vesničané vyspali v bezpečí, zároveň ale chránil před požáry, zloději či lháři. V případě nutnosti mohl zapískat na píšťalu nebo zatroubit na trubku. A kdo byl prachař? Ten byl výrobcem střelného prachu a měl velmi tvrdou a těžkou práci.

Mohlo by se vám líbit

Kvíz: Chalupáři slaví 50. let své existence. Kolik toho o legendárním seriálu víte?