Stačí zaslechnout „Už se perou!“ a většina z nás okamžitě ví, odkud vítr fouká. Druhý díl Troškovy vesnické trilogie přinesl tajnou svatbu, žárlivou Milunu, nezastavitelnou Škopkovou i jednu z nejdivočejších filmových bitek. Slunce, seno a pár facek jsme viděli možná desetkrát, dvacetkrát nebo ještě častěji. Kolik si toho ale opravdu pamatujete? Vyzkoušejte si náš kvíz a zjistěte, zda vás Hoštice ještě dokážou nachytat.
Film Slunce, seno a pár facek opět sleduje milostný trojúhelník Blaženy (Veronika Kánská), Venci (Broněk Černý) a Miluny (Petra Pyšová) . Tentokrát se ovšem mezi ně zaplete ještě dítě a další žena. Uprostřed vesnického života řeší Blažena těhotenství a svatbu s Vencou, ovšem žárlivá Miluna roznese fámy, že Venca už jedno dítě má, a to s učitelkou autoškoly . Vypadá to, že se svatba nejdříve konat nebude, následně bude jako někým jiným, doktorem Kroupou. Blažena s Vencou to vyřeší po svém a vezmou se tajně . A jak to nakonec dopadne? Svůj název nemá film jen tak. Máma Škopková nutí Blaženu ke svatbě, protože nevím, že už vdaná je. V den veselky ale zároveň dorazí i Gábina z autoškoly a prozradí, že její dítě není Venci, ale živočicháře Bédi. A to rozpoutá bitvu. Facky, rány, pěsti a křik, to je ta pravá jihočeská as tím i nezapomenutelná ikonická hláška : „Už se perou, už se perou. Já to říkala, že si čumáky rozbijou.“
Na hřbitově jednoho horkého dne kope Cecilka motyčkou a prohlásí: „Hele, já to neukopnu. To je tvrdý jako štolverk.“ Víte, co je to štolverk ? Toto přirovnání vychází z cukrovinek německé firmy Stolwerck . Její tvrdé karamely bez náplně jsou doslova legendární.
Režisér chtěl ve filmu použít ukázku z filmu Utrpení sv. Šebestiána , ale protože by to bylo hrozně drahé, natočil si stejné téma svůj vlastní úryvek.
Nepřálo jim počasí, a tak měli 15. srpna 1988 natočenou teprve půlku filmu. Když si Troška postěžoval Heleně Růžičkové, tak ona začala něco počítat na papír, a pak mu řekla, že 1. září 1988 bude dotočeno. On jí sice nevěřil, ale nakonec se tak opravdu stalo.
Na konci filmu, během bouřlivé rvačky, zní písnička „Proč bychom se netěšili“ z opery „Prodaná nevěsta“ od Bedřicha Smetany.
Postel, která se s babičkou (Valerií Kaplanovou) rozjede po vesnici, byla moderní. Měla v sobě zabudované brzdy a řízení a ovládal ji kaskadér pod peřinou .
Vypráví se, že Helena Růžičková neměla ráda mladé a štíhlé holky , a tak si užila jejich fackování. Když dostala Blažena facku takovou, že „druhou vzala o zem,“ byla prý skutečná právě z tohoto důvodu.
Na začátku filmu je měsíc v úplňku. Ve druhé třetině je už v dorůstající fázi, ale přitom dějově uběhlo jen několik dní.
Ve scéně, kde přijde Venca za Milunou a mluví spolu před hospodou, můžete v pravém horním rohu vidět kousek mikrofonu.
Když Škopková s Konopníkovou ničí svatební dary, nese Škopková talíře zalisované v igelitu. Zajímavé je, že ke Konopnici dopadají už volně, aby se mohly rozbít a nikde není scéna, že je předtím někdo rozbalil.
Mezi prvním a druhým dílem nemůže být velký časový rozestup, ať už podle těhotenství Blaženy, teplého počasí, žní atd. Ovšem je zajímavé, že za tu dobu stihl už Šimon Plánička dostudovat a odejít na vojnu a jeho otec pořídit novou manželku.
Ve scéně, kde Blažena dostane facku, shodí na zem škopek s těstem. V dalším záběru ale Blažena sedí u stolu a těsto je ve škopku v naprostém pořádku.
Když dostane Kelišová šipkami do zadku, je jasně vidět, jak má pozadí vycpané polštářem.
