Slaďování rodinného a profesního života v Česku: Proč jsme tak naštvané a uštvané?

Když jsem se před osmi lety stala samoživitelkou batolete, bez školky a bez prarodičů, musela jsem si ze dne na den najít tři práce, abych na všechno vydělala. Na provoz i paní na hlídání, co byla se synem, který byl nejdřív nemocný a později nemocný ze školky. Ač s vysokoškolským diplomem, věděla jsem, že je téměř ze dne na den nemožné najít zaměstnavatele, který mi umožní časoprostorovou flexibilitu. Nastavila jsem si tedy vnitřně dva limity a jednu podmínku: Budu dělat cokoliv kromě toaletářky a prostitutky. A zvládli jsme to!

Je home office mani-pedi?

Jenže uběhly nějaké ty roky, proběhl covid, home office, ekonomická krize, válka na Ukrajině. Celospolečenské klima se jakoby proměnilo. Co se ale neproměnilo vůbec jsou šance matek na pracovním trhu. A zdaleka nemluvím jen o problémech samoživitelek. Vidím to i u svých kamarádek, které žijí v partnerském vztahu. Udělala jsem si soukromou anketu na téma slaďování. Pro mě nepřekvapivě se stále opakovaly tytéž výsledky:

1. Ona pracuje od rána do večera, děti nevidí. Po práci ji čeká ještě druhý úvazek - domácnost a vyřešit nejnutnější úkoly s potomky a partnerem. Zažívá frustraci, vyčerpání, vnitřní výčitky a pocit křečka v kolečku.

2. Ona pracuje na poloviční úvazek, protože má štěstí na obor a zaměstnavatele. Je připravena pracovat z domu, když jsou děti marod. Nicméně její výdělek zaplatí malou část rodinného rozpočtu, rodinu reálně živí manžel.

3. Ona nepracuje, dělá pečovatelku a taxikářku rodině. Tu živí muž.

Ani jedna z nich se v té situaci necítí komfortně. Ale je to přece žena, která pečuje, tak si to má nějak zařídit! Takový je pořád společenský úzus, i když tváří v tvář vám to moc lidí neřekne. Je zajímavé, že u nás je i po covidu home office pořád brán jako dovolená, shopping nebo návštěva kosmetického salonu. Práce z domova zní pořád jako sprosté slovo. Jako to, když jde člověk za školu. Protože nic není „funkčnějšího“, než být v práci pod kontrolou, klidně prokrastinovat, povídat si na cigáru a vytvářet mlhu nepostradatelnosti.

25 % nezaměstnaných pečuje o děti

Možností pracovat z domova je pořád málo, flexibilní pracovní doba taky. Tak co máme, my Češky, v produktivní věku s předškoláky a školáky dělat? Paní učitelky? Které skončí ve dvě a přípravy si mohou dělat večer doma? Upřímně, také znám spoustu žen, které si dodělávaly po narození dítěte pedagogické minimum. Nedávno vyšel v médiích průzkum českého pracovního trhu, ze kterého vzešly zajímavé výsledky. Nejšťastnější v práci jsou lidé do 44 let a senioři nad 65, kteří ještě mohou pracovat. Pro sociology ale bylo prý překvapivé zjištění, že je stále málo flexibilních a částečných úvazků. Pro mě osobně bylo šílené vidět černé na bílém, že 25 % lidí registrovaných na úřadech práce jsou lidé pečující o děti.

Jak se na pohovorech chovají muži?

Víte, na co se u pohovorů zeptá občas žena a vždycky muž? „Máte hodně zkušeností, ale zároveň jste podle životopisu taková přelétavá. Víte, my jsme konzervativní, tradiční firma. Nebudete chtít jít za půl roku někam jinam? Proč tak často měníte práci?“ Rozumím tomu. Člověka bez kontextu může zarazit, když každý rok nebo dva změníte práci, protože holt děláte v branži, která není úplně stabilní, nebo děláte na projektech, které mají omezený časový limit. A děláte to ne kvůli tomu, že jde o váš vysněný job, ale protože musíte slaďovat. Protože se musíte postarat o své potomky, protože se chcete postarat o své potomky. A jediné, co nechcete, je, se tomto smyslu obhajovat. Protože víte, že čas, kdy budete moct dělat co chcete, umíte, případně se rozvíjet v něčem, co vám dává větší smysl, teprve nastane. Až se děti osamostatní, až získají životní jistotu a sebevědomí. Koneckonců, i tohle je váš vklad do celé společnosti. Ale sakra nedoceněný!

Nedoceněné sendviče

Proč jsme i v roce 2023 bité za to, že pečujeme? Nejdřív o děti, pak o rodiče, tchyni s tchánem? Proč jsme už od začátku diskvalifikováné tím, že jsme ženy? Všechny ty řeči o stejných podmínkách vypadají hezky na akademické půdě, ale v reálu je všechno mnohem zašmodrchanější. Kde jsou všechny ty jesle, školky, dětské skupiny, podpora státu i celé společnosti? Ve výsledku je to pak tak, že v době nějakých dvanácti a více let života našich dětí šolicháme život i profesi. Hůř se vracíme na trh práce a čelíme gender pay gapu kolem 20 %. Po padesátce nám klesají pracovní příležitosti, a zároveň se z nás pomalu stávají „sendviče“, které zakusují naše dospívající děti i staří rodiče. Nakonec máme důchody až o 3000 Kč menší. Celý tento systém přináší ženám maximálně vyčerpání a pocit křivdy, mužům vyhoření a deprese. Co na to všichni naši skvělí zákonoDÁRCI?