Bára Seidlová: Život bez pravidel

Když v talkshow Honzy Dědka měla říct, jestli má partnera, jen se usmívala. Dokonce ani moderátor, se kterým si tykala, z ní na tohle téma nevypáčil vůbec nic. Svůj život považuje Bára za natolik osobní a citlivou věc, že na veřejnosti přechází všechny dotazy mlčením a dlouhými pohledy. V rozhovoru pro Marianne se ale rozpovídala, jak to má se vztahem k takzvaně normálnímu životu anebo proč nejí maso a nepije mléko, ale nikomu o tom nevykládá.

Sešly jsme se večer v jedné velmi cool restauraci v pražských Holešovicích. Bára si objednala skleničku vína a vodu z kohoutku a opřela své štíhlé nohy o dřevěný podstavec mezi křesílky, na kterých jsme seděly. Začaly jsme si povídat o „normálnosti“, kterou nám vtloukají od dětství do hlavy. Do hovoru nám vstoupila obsluha, která razantně upozornila Báru, že na tohle ta police není a ať nohy ihned sundá. Usmála se a mile řekla: „A já si myslela, že se konečně našel někdo osvícený a vymyslel hostům místo pro unavené nohy.“ Číšník úsměv neoplatil. A tak jsme pokračovaly dál i o tom, co nás v životě svazuje. „Každý v sobě máme vzorce z rodiny. Přijmeme je, už když se narodíme, a pak předáváme z generace na generaci,“ konstatovala.

Z rodinných modelů bývá těžké vystoupit, přestože se nám v nich někdy nežije dobře.

Každý z nás se někde narodí. Zákony naší rodiny nám zpočátku připadají „úplně normální“, až do té doby, než zjistíme, že v jiných rodinách jsou ty zákony zase malinko jiné, jako bychom každý žili v nějaké cizí zemi, která má svá vlastní pravidla. V určitém věku začneme pochybovat a hledat svá vlastní pravidla. Bohužel se často stává, že jsou úplně jiná než ta, která nám byla vštěpovaná. 

A co vy? Děti, svatbu a všechno to „normální“ chcete?

Teď jste mi dala „normální“ otázku. Ale já neznám  normální odpověď! Můžu jen říct, že láska podle mých hodnot nepotřebuje formality, nedá se zavřít do krabičky, nelze jí přistřihnout křídla. Láska buď je, anebo není. A na vaši otázku, zdali chci, mohu jen odpovědět, že pokud člověk opravdu něco chce, tak to má. Co bude zítra, ponechám zítřku, dnes jsem šťastná tak, jak žiju. Volná, svobodná, bezdětná. To je asi taky tabu přiznat, co?

Po třicítce už asi ano. Bojíme přiznat, že bychom chtěli žít jinak.

Jo. A to je ten problém. Strach je vlastně opakem lásky. Takže ze strachu začneme předstírat, že jsme někdo úplně jiný, nasadíme masku, která vyhovuje ostatním, a ze strachu si masku nesundáme ani na smrtelné posteli. Kým jsme vlastně celý život byli?

Kdy jste si vy sama uvědomila, že žijete blbě, a ne tak úplně podle svého?

Asi bych neřekla blbě. Všichni v danou chvíli děláme to nejlepší, co můžeme. Já jsem si vlastně ani nic neuvědomila. Jdu životem krok za krokem a každý den přináší nějakou novou výzvu. To jediné, co si uvědomuji, je to, že jak se k životu postavím, takový bude. Přišla jsem na to, že je pro mne fajn nerozdělovat život na práci a zábavu. Každý se narodíme s nějakým darem, talentem a jediné, co je potřeba, je tenhle dar rozpoznat a jít za tím. Znám spoustu mladých lidí, kteří dělají takzvaně neatraktivní práci velmi atraktivním způsobem.

Jak to dokázali?  

Jednoduše...

...CELÝ ROZHOVOR SI MŮŽETE PŘEČÍST V LEDNOVÉ MARIANNE!