Denisa Augustínová: Nicholas Winton v sukni

Denisa Augustínová rozhovory nesnáší. Celý svůj život se orientuje na pomoc druhým a je znát, že o sobě mluví jen velmi nerada. Její kolegyně ze slovenské humanitární organizace MAGNA, kterou Denisa před šestnácti lety coby třiadvacetiletá (!) založila, před ní ale naštěstí tajily focení a rozhovor tak dlouho a tak šikovně, že se jí nakonec nepodařilo vyklouznout. A tak se Marianne mohla s touto výjimečnou ženou, která bývá přirovnávána k siru Nicholasi Wintonovi, setkat. 

Máte dvě malé děti a za dva dny letíte na syrskou hranici. Pro normálního smrtelníka hodně nepohodlná představa. 

Myslela jsem si, že mateřství můj pohled nezmění. Ale změnilo. V jistých velmi vypjatých chvílích vás to ovlivní, třeba když přijde pacient ve stejném věku jako moje dcery. To dítě je v situaci, kdy ztratilo celou rodinu, je osamělé, zažilo traumata. A přesně v tu chvíli se člověk dívá do očí svému vlastnímu dítěti. Samozřejmě mám oproti jiným lidem posunuté hranice, v podobných zónách se pohybuju roky. Ale taky vím, kde jsou limity. 

Magnu jste založila s manželem, na mise jezdíte oba. Máte katastrofický scénář, co dělat, kdyby se jeden z vás nevrátil?

Ne, nemáme.

Opravdu se nebojíte?

Já se nebojím ničeho, I fear nothing. Protože strach je nepřítel. Vede nás ke zkratovitým rozhodnutím. Ale samozřejmě neriskuji vědomě svůj život, ani život někoho jiného z MAGNA.

A co nemoci? Těch se také nebojíte?

Na to, kde se pohybuju, jsem v pohodě. Pár tropických onemocnění proběhlo, ale nic fatálního.

Vy o tom mluvíte jako o chřipce. Co jste třeba měla?

Horečku dengue. Spousta kolegů ji ale jako chřipku vnímá. A malárii taky.

Napadá mě, že asi máte pomáhání v krvi, vaše maminka byla sociální pracovnice.

To ano. Maminka pracovala s dětmi z problémových rodin, hlavně s adolescenty. Když vznikla díra v systému a neměly kde být, vzala je prostě k nám domů.

Takže vám třeba okupovaly dětský pokojíček? To v případě problémových adolescentů asi nebylo snadné.

U dětí je to jiné. Děti mají zázračnou schopnost nesoudit. A problémové děti mívají problémy hlavně kvůli tomu, že mají potíže doma, necítí lásku. Agrese je jen převlečený strach. Když se pak ty děti ocitly u nás doma, tak měly pocit klidu a bezpečí, my s bratrem jsme vůbec nevnímali, že by byly nějak problémové. Spíš nám bylo někdy líto, když...

...CELÝ ROZHOVOR SI MŮŽETE PŘEČÍST V LEDNOVÉ MARIANNE!