Jednou jste řekla, že nechcete skončit jako vaši rodiče, tedy žít až do smrti bez uznání. Co je dnes pro vás úspěch?
Poslední roky zažívám velký zájem médií, jsem zvaná na vysoké školy, což většinou vychází z řad studentů, pro které evidentně funguji jako nějaká ikonická postava. Zajímají je moje životní postoje, jak jsem dospívala, jak jsem se dostala k tomu, co dělám, a jak to dělám. To beru jako formu úspěchu. Jenže tohle všechno chodí ve vlnách a zase se to jednou vytratí. Všechny formy umění, ať je to fotografie nebo třeba literatura, jsou stále okrajovou záležitostí. Co myslíte, že v poslední době například lidi na Opavsku, kde řádily povodně, zajímalo více? Předpověď počasí, nebo fotografie? Sláva je pomíjivá. Na druhou stranu jsem velmi ráda, že navzdory faktu, že jsem nikdy nedělala čistě dokumentární fotografii, jsem vytvořila určité svědectví o době, způsobu života a životních postojích. A pokud tím stále budu oslovovat lidi, považuji to za výborný výsledek. Těší mě to a miluji to. Ráda bych vydala další knihy, ve Veletržním paláci právě teď probíhá má retrospektivní výstava a já chci fotit dál. Mám dost síly pokračovat v tom, co dělám, a nechci ztratit radost a energii. I když to s přibývajícím věkem vyloučit nemohu.