Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

Ivan Klíma: Bez sentimentu

Spisovatel Ivan Klíma patří mezi tři nejpřekládanější české autory. Na otázku, co právě píše, odpověděl, že nic. Prý už má své napsáno a je natolik soudný, aby věděl, že v pětaosmdesáti nevytvoří nic lepšího než v padesáti. Uvidíme.

Klára Mandausová | 29. 03. 2017

Bydlí v domku na kraji Prahy a z oken se dívá do lesa. Je zapálený houbař, a tak to má blízko. Na stěnách pokoje, ve kterém při rozhovoru sedíme, jsou samé knihy. Jsou jich tu asi tři tisíce. Většinu z nich si koupil, dostal jen zlomek. „Třeba Havlovy spisy mám od Havla, ale jinak jsem si je pořídil sám. Přečetl jsem tak dvě třetiny,“ říká. Sám píše od mládí. 

Stává se vám, že některé knížky nedočtete? 

Dost nerad to dělám, ale když jsou hodně hloupé, tak nedočítám.

Co vám na knihách vadí, že je odložíte?

Většinou ty, co mně vadí, ani neotevřu. Vadí mi, když jsou hloupé, ukecané. 

Píšete teď zrovna něco?

Myslím, že už bych psaní měl nechat. Už se to ani nesluší. Nevěřím na zázraky, abych v pětaosmdesáti psal na úrovni, jako když mi bylo čtyřicet. Mám sice víc zkušeností, ale už se mi nechce psát. Napsal jsem toho hodně. Kdysi se mi dokonce stalo, že jsem jednu scénu po letech napsal znovu do jiné knížky.

Máte nějaké autory oblíbené pro jejich jazyk?

Hezký jazyk má třeba Ludvík Vaculík, takový moravský. To se mi líbí. Bohatý jazyk má například Jáchym Topol.

Existuje mezi spisovateli řevnivost? Konkurenční boj?

Jako všude jsou lidé, kteří druhým nepřejí, a lidé přátelští. Neměl jsem nikdy nepřátelský vztah s žádným autorem a nevím, jestli někdo choval takový ke mně.


Proč jste vlastně začal psát? Neměl jste být spíš ­vědec po tatínkovi?

Jsem v tomhle spíš trochu po mamince, taky zkoušela psát, ale neuměla to. Hodně četla, ležela v literatuře a dbala na to, abych četl dobré knížky. Třeba Romaina Rollanda jsem četl daleko dřív, než to bylo vhodné. Nemyslím morálně nevhodné, ale těžší, než jsem byl schopný v té době pochopit. 


Vy jste se původně nejmenoval Klíma, ale Kauders. Proč? 

Tatínek si dal jméno změnit. Mám ho jiné od školních let. Pro mě to nebyl žádný problém. Tatínek, protože byl známý vynálezce, se dlouho psal oběma jmény, pak taky zůstal jen u Klímy. 


Jaký k tomu měl důvod?

Maminka byla rozená Synková a jméno Kauders se jí nelíbilo. Skutečně není hezké to rs na konci. Po válce si lidi hodně měnili jména. Rychle jsem si na nové jméno zvykl. Jako bych s tím nějak počítal, svoje první pokusy jsem podepisoval jako Ivan K.


Tatínek musel být hodně tolerantní, když vyšel mamince vstříc. Muži na příjmeních často lpí. 

Tatínek nelpěl, tomu to bylo jedno. Byl technik. 


Jaké to je, mít tatínka vynálezce? Byl asi hodně zahloubaný do sebe a své práce.

Ano. Pořád seděl nad papíry, bylo velmi vzácné, když se nám trochu věnoval. Když šel se mnou kopat někam na dvorek, byl to pro mě veliký svátek. Koupil nám třeba krásný elektrický vláček, to ho bavilo. Dokonce ho s námi chvíli pouštěl, ale to byla spíš výjimka.  


Berete to jako újmu?

Byl pro nás vzorem pracovitosti. Nebral jsem to jako újmu, protože jsem ani nevěděl, že se někde tatínkové věnují svým dětem víc. 


Máte po něm nějakou vlastnost?

Asi jsem pracovitý. Sedám hodiny a hodiny u počítače. Tatínek byl ale na rozdíl ode mě hodně šikovný. Já tak dokážu vyměnit žárovku. Třeba na autě ale neudělám nic, to nesvedu. 


A vy jste byl jaký tatínek?

Hrál jsem si s dětmi daleko víc, chodil na procházky, kopal s nimi. Mám svobodné povolání, měl jsem víc času. Nebyl jsem takový, protože jsem chtěl být jiný než tatínek, bylo to pro mě přirozené. Měl jsem čas a možnost si dětí užít. Syn býval jako dítě plachý. Přišel, stoupl si do dveří a čekal třeba tři minuty, než dopíšu. Dcera zase jako malá lezla ke mně pod stůl.


S vaší paní budete příští rok šedesát let. Jaké to je, žít s psycholožkou?

Je to jedno, kým ten druhý je. Ale víte, žádá mě, abych o ní nemluvil. Myslím, že je to rozumné. Každý má mluvit sám za sebe. 


Ale stejně, jak se to přihodí, že jste spolu šťastní tolik let? 

Myslím, že si rozumíme a máme pro sebe pochopení. Jsme tolerantní, moje žena je hrozně milá a hodná.


Kde jste se seznámili?

Na mostě, přesně na Palackého mostě.


To jste do ní vrazil? 

Šel jsem se svou spolužačkou, která byla členkou sboru, ve kterém má žena zpívala. Potkali jsme se. Bylo strašné horko a ona nás pozvala na nějakou vodu. Líbila se mi, tak jsem jí druhý den zavolal, jestli by se nešla projít. Ona řekla, že by snad i šla, tak jsme šli na lodičky. Bydlela totiž na nábřeží.


A byla svatba.

Ta byla asi až za rok.


Čeho si na své paní vážíte?

Spousty věcí, nedovedu si představit, že bych mohl být šťastný s jinou ženou. Je velmi schopná a pracovitá, ve svém oboru úspěšná.


Však to vy taky. Ale zároveň je asi někdy náročné se přinutit sednout a psát. Nebo ne?

Pro mě ně. Vždycky mě to bavilo. I když, ze začátku jsem se k tomu taky někdy musel nutit, to když jsem měl pocit, že je to mé zaměstnání a prostě musím. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem přišel na to, že když to nejde, tak to nejde a půjde to třeba další den. Že když se do psaní nutím, je to zmarněný čas. Když jsem to pochopil, šel jsem si třeba radši zahrát tenis nebo volejbal. 

…rozhovor pokračuje v březnové Marianne. 


Celé rozhovory se zajímavými osobnostmi si můžete vždy přečíst v tištěné Marianne.