PATRIK HARTL: „V pětašedesáti budu neodolatelný.“

V září vám bylo 45. Jak prožíváte tohle životní období?

Mně připadá, že život je hrozně dlouhý. Když si představím, kolik let mi ještě zbývá do průměrného dožití, přijde mi, že je to k nevydržení. Já už mám dost!

Tak na to opravdu nevypadáte!

Ale je to tak! Už jenom ta představa, že tak do pětasedmdesáti, takže zhruba třicet let, budu muset pořád něco dělat, mi připadá vyčerpávající. Já už bych radši jen čuměl do blba.

Myslíte, že budete muset pracovat do pětasedmdesáti?

Já to jinak neumím. Nepochybně budu do smrti pracovat. Říct si – tak, a teď zvolním, to se mi nepodaří. Mám buldočí povahu, nevydržel bych sám se sebou.

Neumíte zvolnit?

Ne. Jsem výrazně šťastnější, když pořád něco vymýšlím. Zaměstnávám tak mozek a on pak nezlobí. Jsem divoký a přecitlivělý. Když nepracuju, pronásledují mě noční můry a nejrůznější obavy, protože mám bujnou fantazii. Kdybych nevymýšlel, bál bych se třeba o děti. Potřebuju pracovat, pak se o ně nebojím.

Na mě strach o děti nejvíc doléhá, když se probudím uprostřed noci a nemůžu znova usnout.

Ano, to znám. To se někdy stane. V takovou chvíli začnu hned psát nebo řešit maily.

Fakt vstanete?

Vstávat nemusím, pracuju vleže. Notebook mám na zemi u postele, tak se pro něj jen ohnu, dám si ho na klín a pustím se do toho. Nevím, jestli to souvisí s věkem, ale poslední dobou se probouzím kolem čtvrt na pět a už začínám ťukat. Co taky dělat jiného? Ve tmě na nic veselého nepřijdete. Rád bych vstal a uklízel, ale to teď nemůžu, protože dceři jsou čtyři roky a nad ránem má neklidné spaní. Vzbudila by se a fňukala by. Ale až bude starší, chtěl bych takhle brzy ráno uklízet a urovnávat věci po bytě. To dělám rád, jsem totiž spokojený, když je všechno srovnané, má to systém a řád. Jsem taková domácí puťka. 

Ostatním členům domácnosti by noční uklízení nevadilo?

Já umím dělat pořádek i potichu. Potichoučku a ohleduplně. Ale čtyřleté dítě má radary nastavené tak, že se prostě probudí. Těším se, až bude Ája v tanečních a mně bude skoro šedesát. Pokusím se tam přijít jako šarmantní šedivý tatínek typu George Clooney. Muž, který už dokázal vychovat děti a může s chutí klidně v noci uklízet. Budu se snažit vypadat navzdory věku dobře, pro jistotu si koupím drahý oblek a budu chodit ke kadeřníkovi, abych měl moderní sestřih. To je důležité, protože když se člověk za­kleje ve stylu, který mu vyhovoval v pětadvaceti, tak v pětašedesáti už je odepsaný. Já zkusím jít s dobou. V pětašedesáti se chystám být neodolatelný. Doufám, že se mnou budou koketovat spolužačky mé dcery a já je budu přehlížet, jako že se to přece nehodí. Takhle bych si to stáří představoval. Čtenářky si asi řeknou, že jsem varlatový pitomec, ale...

...celý rozhovor najdete v PROSINCOVÉ MARIANNE.