Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

Roman Zach: Přísně tajné soukromí

S hercem Romanem Zachem (43) o životě s 204 centimetry, bláznivých rozhodnutích i dobře skrytém manželství.

Klára Mandausová | 31. 05. 2017

Přišli jsme na svět ve stejné porodnici a oba máme rádi rodné Ústí nad Labem. Můj odrazový můstek pro rozhovor s hercem, který si s novináři povídá dost nerad, ale nakonec nebyl potřeba. Roman Zach se ukázal jako příjemný společník, co se rád směje, dělá vtipy a vůbec nevypadá naštvaně nebo otráveně, když se otázkami dotknu i jeho soukromí. Na otázku, proč o něm nechce mluvit, upřímně odpoví, že je to jeho svět, který si chrání. Přesto se nakonec rozpovídal třeba i o tom, co dělá pro to, aby bylo jeho manželství stále hezké. 

Nemůžu si odpustit, jste hrozně vysoký. Přes dva metry, že? Kde na sebe kupujete oblečení?

Často se stává, že mi kostým, ve kterém hraju na natáčení, sedí a já si ho pak buď odkoupím, nebo šlohnu. (smích) Nenávidím nakupování. Tady v Čechách je to opravdu problém, ale vyjedete si do Německa nebo Švýcarska, a hned se nakupuje dobře. 

Vystudoval jste v Děčíně stavební průmyslovku. Promiňte, ale jak se člověk z podobného typu školy dostane na DAMU?

Sám nevím. Na průmyslovku jsem šel spíš proto, že jsem nevěděl, kam jít. Táta pracoval u vodohospodářských staveb a v Děčíně, asi třicet kilometrů od Ústí, byla stavební průmyslovka – obor vodohospodář. Tak jsem se přihlásil. Dlouho jsem nechápal, co tam vlastně dělám, ale postupně jsem si ke stavařině získával vztah. Další logické pokračování by bylo studium architektury, ale nakonec se svět otočil šikmo směrem vzhůru a vymyslel jsem si divadelní budoucnost. 

Jak se to stalo? 

Nevím vlastně. Různé důvody. Změna. Chceš si něco dokázat. Hledáš. Tápeš v budoucnosti. Úplněk. Vystřelil jsem naslepo. Na DAMU to napoprvé nevyšlo, ale počkal jsem si. Boris Rösner, který seděl u těch prvních zkoušek, mi tenkrát řekl, že letos ještě ne, ale ať to určitě zkusím příští rok. Kluk, co hraje pólo, má jít na architekturu, o divadle ví prd a na nějaký křižovatce třetí puberty se rozhodl jít úplně jinam, než všichni čekali. Včetně mě. Na ten druhej rok přijímaček jsem si už ale sám napsal monology a vlastně i písničky, což je zadání.

Takže holub na střeše, kterého jste nakonec chytil. Co jste ten rok bez studia dělal? 

Pracoval jsem v podniku Staviva, nevím už přesnou funkci. Něco jako šéf distribuce skladů stavebních materiálů pro severní Čechy. Byl jsem taková kancelářská sekretářka....

...pokračování v červnové Marianne!

zach

 

ČTĚTE TAKÉ: Legendy Národního Divadla: Ženy sobě