Helena Harabinová otevřeně o problémech s alkoholem: Po opuštění léčebny všechno teprve začíná

Jak dlouho vám trvalo najít odvahu a mluvit o své závislosti? A jak se k tomu postavilo vaše okolí, které je veřejnosti dobře známé? Jste maminkou Moniky Marešové, tchyní Leoše Mareše.

Poprvé jsem o své závislosti na alkoholu a léčbě mluvila veřejně v roce 2013, tedy dva roky před Leošem – jak někdy z legrace říkám. Bylo to v dokumentu České televize a tehdy jsem to konzultovala s Monikou. Zeptala jsem se jí, jestli jí to nebude vadit. Řekla, že naopak, je na mě pyšná a věří, že můj příběh může někomu pomoct. Když se pak Monika začala objevovat po boku Leoše, raději jsem to téma neotevírala. Tušila jsem, že dopad by byl větší, ale taky jsem se bála, že mě lidé budou obviňovat, že se jen snažím zviditelnit. Nechtěla jsem nikomu ublížit.

Kdy se to změnilo?

Loni, když do kin přišel film Zápisník alkoholičky. Překvapilo mě, kolik lidí ho vidělo. Myslím, že mnozí na něj šli hlavně proto, aby se sami přesvědčili, jestli náhodou nemají problém. Novináři se tématu chytli a jeden z nich požádal lékařku u Apolináře (Klinika adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze – pozn. red.), kde jsem se léčila, jestli mu může dát kontakty na lidi, kteří by o tom promluvili. Zavolala mi a ptala se, zda souhlasím. Zrovna jsme byli s Monikou, Leošem a Alex na Ibize. Řekla jsem jim, že cítím potřebu se k tématu alkoholismu vrátit – mimo jiné proto, že film vůbec neukázal, co se děje po léčbě. A přitom tam to teprve všechno začíná. Monika i Leoš mě v tom plně podpořili.

Jak dlouho jste se nenapila?

Prvního července to bude dvacet let.

Co je na tom nejtěžší?

Říct si: Nebudu pít, protože život bez alkoholu mi přináší obrovskou svobodu. A přijmout to, že pro mě osobně to neznamená, že bych neměla bažení. Nemám chuť na tvrdý alkohol, který jsem pila dřív, ale mrzí mě, že si nemůžu dát třeba skleničku vína k dobré rybě. Nebo ty fantastické rumové košíčky, které jsem vždy pekla na Vánoce a Monika na ně pořád vzpomíná. Cukroví peču pořád, ale bez rumu – a tedy i bez té typické vánoční vůně.

Vidíte, myslela bych, že nejtěžší je první návrat do běžného života – třeba jít si nakoupit a vidět regály plné alkoholu.

To je samozřejmě těžké, ale na to vás v léčebně připraví. Řeknou vám, ať nakupovat nechodíte, ale raději si nakoupit necháte. U Apolináře visí na nástěnce takové desatero, které by měl každý abstinující alkoholik respektovat. Jeden z prvních bodů zní: nejsem hrdinka. Znamená to, že by se člověk měl vyhýbat situacím, které pro něj mohou být rizikové.

Můžete dát příklad, co to bylo pro vás?

Po léčbě jsem nechodila na žádné oslavy, kde se podával alkohol. Když jsem se po roce cítila jistější, že je zvládnu, dodržovala jsem pravidlo – na večírku strávím maximálně dvě hodiny a pak půjdu domů. Protože po dvou hodinách už si s pijící společností stejně nemáte co říct. A čím déle zůstáváte, tím víc klesá vaše ostražitost. V Česku se navíc večírky málokdy obejdou nejen bez alkoholu, ale hlavně bez pobízení, ať si nalijete.

Ano, takové to „jedna ti přece neublíží“.

Nebo moje oblíbené: „Teď už jsi vyléčená, tak můžeš, ne?“

To vám vážně někdo řekl?

Ano. Taky že pivo neuškodí – to přece není alkohol.

Jak se s tím co nejlépe popasovat?

Říkám na rovinu, jak to je: Díky, ale nedám si, jsem závislá. Lidi pak až na výjimky ztuhnou a nabízet vám přestanou. Ale řada lidí s doznáním bojuje. Znám spoustu takových, kteří jsou z protialkoholní léčebny venku stejně dlouho jako já a ani po letech abstinence nedokážou říct pravdu. Radši se vymlouvají, že mají nemocnou slinivku nebo že přijeli autem. Což je v Česku stejně k ničemu, protože lidé vám navzdory nulové toleranci budou tvrdit, že sklenička vína nikoho nezabije. Ale nechci nikoho soudit – sama jsem byla schopná sednout za volant opilá. Dodnes se za to stydím.

Do léčebny jste odcházela z vysoké manažerské pozice. Kolik a kdy jste pila?

V Česku panuje spousta mýtů o tom, kdo je alkoholik. Lidé si často představí někoho, kdo se válí s lahví v ruce někde u nádraží. Ale pijí i právničky, lékaři a manažerky, které jsou extrémně výkonné a nikdy byste to do nich neřekla. Na mně by to taky nikdo nepoznal. Nepila jsem v práci ani denně, byla jsem „kvartální alkoholička“ – pila jsem jen jednou za čas, zato takzvaně do mrtva. Jsem přirozeně optimistická, takže to často bylo na radost. Abych prohloubila euforii, když se mi něco povedlo, nebo pořádně zapila úspěch. Jenže s každým obdobím abstinence přicházela větší obava: Budu bez alkoholu vůbec ještě tak veselá? A právě v tom je to zrádné. Když nepijete denně, dlouho si namlouváte, že problém nemáte. Vždyť pijete jen občas, máte to pod kontrolou.

Kdy jste si přiznala problém?

Začala jsem si ho plně uvědomovat, když jsem nosila svůj oblíbený batoh – luxusní kousek s kroužkem na klíče uvnitř. A právě o ten kroužek mi cinkala placatka Jima Beama, kterou jsem měla vevnitř. Na spoustu věcí z té doby si nevzpomínám, ale ten zvuk slyším dodnes. Strašně mě to štvalo, ale místo abych se pozastavila, že si s sebou nosím tvrdý alkohol, balila jsem láhev do šátku – aby necinkala. Jednou jsme šly se sestrou na večeři, kde jsem se dost opila a udělala jí ostudu. Promluvila mi do duše. Vyrůstala s naším otcem – alkoholikem, věděla, jaké to je, a viděla ve mně totéž, co dělal on. Já svého otce vlastně neznala, rodiče se rozvedli, když mi byly tři roky, a pak jsme se už nestýkali. Byla to právě sestra, na jejíž impulz jsem poprvé navštívila ambulanci u Apolináře.

To už jste si přiznala, že jste závislá?

Vůbec ne. Šla jsem tam s postojem: „Tak já ti, ségro, udělám radost a ukážu ti, že mám svoje pití pod kontrolou.“ Ovšem pan doktor, u kterého jsem byla na pohovoru, mi po nějaké chvíli řekl: „Jste naše.“ A já si tehdy poprvé přiznala: „Holka, je to smutný, ale máš problém.“ Stejně jsem se ale pořád v duchu vymlouvala, že jiní určitě pijí víc, takže to snad není tak hrozné.

Proto jste se první dva roky léčila ambulantně?

Myslela jsem si, že to zvládnu. Dva roky jsem docházela do Apolináře a brala antabus – lék, který se nesmí kombinovat s alkoholem, jinak způsobí silné nevolnosti. Abstinovala jsem, chodila do práce, všechno bylo zalité sluncem, dařilo se mi.

A pak se to pokazilo...

Když se dneska ohlédnu, myslím, že tehdy jsem svoji závislost ještě nepochopila. Nepochopila jsem, jak funguje mozek, a po čtyřech a půl letech abstinence jsem si nalila skleničku. Myslela jsem, že to zvládnu. Za týden jsem si dala další a během pár měsíců jsem se rozpila do úrovně, do které jsem se předtím propíjela mnoho let. Návrat do závislosti byl extrémně rychlý a moji psychiku a sebevědomí to velmi zasáhlo. V té chvíli jsem pochopila, že moje cesta je pouze ústavní léčba.

Po ní už bylo všechno v pořádku?

Po léčbě bych se nenapila za žádných okolností. Nastavila jsem si jasná pravidla – to mi zůstalo dodnes: kdo přišel na návštěvu a chtěl pít, musel si donést vlastní láhev a zase si ji odnést, když jsme se rozloučili. Až obsesivně jsem kontrolovala i složení sušenek, jestli neobsahují alkohol. Pokud jsem brala nějaké léky, okamžitě jsem volala lékaři, jestli je můžu. Žila jsem tak, abych nemusela dostat ani anestezii, protože i to jsou opiáty. Jenže po čase jsem začala být za hrdinku a svému tehdejšímu příteli jsem řekla, ať si u mě svoji láhev nechá. Pár týdnů tam netknutě ležela – až jsem ji po osmi měsících od ústavní léčby vyprázdnila. Tehdy hrálo roli i to, že jsem se ve čtyřiačtyřiceti nedokázala smířit s představou, že už se nikdy nenapiju, a pohrávala jsem si s myšlenkou na kontrolované pití. Naštěstí už jsem byla vybavená záchrannými mechanismy. Zavolala jsem Monice, aby mě odvezla na detox, což udělala. Po něm jsem nastoupila na takzvané přeléčení. A od té doby jsem se nenapila. To bylo jaro 2005.

Monika věděla všechno, co mi tady vyprávíte? Třeba o té lahvi v batohu?

Ano, byl to i její příběh. Několikrát zažila, že se na mě nemohla dozvonit, když už jsme bydlely každá zvlášť. U Apolináře pak se mnou byla i týden na rodinné terapii. To byla intenzivní doba – brečely jsme, smály se, křičely… Uvolnilo se tolik emocí a bloků, o kterých jsme nikdy nemluvily. Bylo to jedno z nejzásadnějších období mého života, kdy jsem prozřela ohledně sebe samé a také si nejvíc prohloubila vztah s dcerou.

Říkáte, že léčba je jen první krok a podstatné je, jak se člověk postaví k životu po ní. Vy jste po léčbě nastoupila na další manažerskou pozici, která byla extrémně náročná na čas a přinášela hodně stresu. Jak jste zvládala pokušení přepít krize a oslavit úspěchy?

Po léčbě jsem nastoupila jako manažerka rozvoje v jedné společnosti. Zakládala jsem pobočky po Evropě a často žila v hotelích s minibary plnými alkoholu. Dodnes si pamatuju, jak jsem v Kyjevě rozrušená volala na recepci, aby mi minibar vyprázdnili. Na Ukrajině jsem ale našla i svoji největší záchranu. Jednou jsem po cestě z práce potkala kolegy s podložkami. Řekli mi, že jdou na jógu, ať se přidám. Ukrajinská jóga je velmi jemná, propojená s duchovnem – naprosto mě uchvátila. Drží mě to dodnes, už skoro dvacet let.

Proč si myslíte, že v Česku tolik lidí pije?

Protože nemáme zdravé sobectví. Už šestatřicet let žijeme ve svobodné zemi, ale pořád nejsme schopní žít opravdu podle sebe. Dobře je to vidět na závisti, ale třeba i na hypotékách – lidi do nich naskákali, jsou v pasti, musí vydělávat, ale práce je nebaví. Než by to řešili, raději si v pátek večer řeknou, že je potřeba ten těžký život přepít. V sobotu to vyspávají, v neděli se děsí pondělí – a v pondělí to celé začne nanovo. Pokud tak žije i vaše okolí, v Česku, kde je pivo levnější než voda a alkohol je běžně dostupný, je těžké z toho vystoupit.

Je jednodušší abstinovat po šedesátce než ve čtyřiceti?

Je to dennodenní práce v každém věku. Já jsem aktivní člověk, a když už něco dělám, jedu na dvě stě procent. Ale nejdřív se k tomu musím přimět. Jsem Lev – moje přirozenost je válet se na sluníčku. Každé ráno si najdu tisíc výmluv, proč dnes necvičit. Ale vím, že když se překonám, nastartuje mi to dobrý den, ve kterém budu mnohem odolnější. Je to opojný pocit, kterým jsem se naučila obelstít se každé ráno. S věkem je překonávání se samozřejmě čím dál těžší, protože si říkáte – k čemu tohle všechno? Ale taky proto nejsem v důchodu a podnikám: baví mě to, nutí mě to pracovat sama na sobě, někam se posouvat, nerezignovat.

Kromě jógy, rutiny, podnikání máte ještě nějaké „záchranáře“?

Čokoládu, kávu, crodino (nealkoholický spritz původem z Itálie – pozn. red.)… Ale taky spolek Pavučina, kde jsem jednatelkou. Sdružuje ženy, které prošly léčbou závislosti. Organizujeme pro ně různé aktivity. Jedna z nich je týdenní doléčovací pobyt s programem. Já jsem první rok po léčbě sebevědomě tvrdila, že nepotřebuju jezdit na žádný „pionýrský tábor“. Po třech letech jsem ale zjistila, že je naopak skvělé kombinovat pobyt v přírodě s programem v komunitě, protože tam vždycky dostanete podporu od žen, které skutečně chápou, čím si každá z nás prošla. A za to jsem ohromně vděčná.

Jak podle Heleny Harabinové poznat, že máte problém s alkoholem

• Pokud vás alkohol jakkoli omezuje a dáváte mu přednost před partnerem, dětmi, rodinou, prací či koníčky – zkrátka bez něj nedokážete fungovat.
• Existuje více druhů alkoholismu. Udržovací alkoholismus znamená každodenní pití, při kterém sice neztrácíte kontrolu, ale alkohol se stává vaší jedinou formou relaxace. Excesivní alkoholismus naopak zahrnuje delší období abstinence, po nichž následují nekontrolovatelné epizody pití.
• Pokud pijete o samotě, tajně, nalačno nebo používáte alkohol jako lék na úzkost, stres, depresi či nespavost, je na čase vyhledat pomoc.

Helena Harabinová

Pochází z jižních Čech, vystudovala ekonomii textilního průmyslu na Technické univerzitě v Liberci. V pětadvaceti odešla s exmanželem do Londýna, kde pracovala na české ambasádě. Po návratu do Česka nejprve podnikala v luxusní konfekci, později nastoupila do korporátního světa. V padesáti letech se rozhodla opustit dobře placené místo a začít podnikat v síťovém marketingu zaměřeném na vzdělávání v oblasti investic. Také se věnuje podpoře žen – společně s lektorkou osobního rozvoje Jitkou Ševčíkovou pořádá workshopy zaměřené na seberozvoj žen 50+ a loni se stala jednatelkou organizace Pavučina, která pomáhá ženám závislým na návykových látkách. Je matkou influencerky a bývalé redaktorky Moniky Marešové.

Zdroj: autorský rozhovor

Rozhovor vyšel v časopisu Marianne, redakčně upraveno