Výzva k držení suchého února by měla sloužit především k tomu, aby si lidé uvědomili svůj vztah k alkoholu. Spousta lidí ho však vnímá jen jako příležitost dát si od alkoholu pauzu. Je nám ale dočasná abstinence vnucená na sílu vůbec k něčemu dobrá? K čemu to je, když se 1. března odměníme vydatnou párty s pocitem, že si ji zasloužíme? Možná je skutečně lepší věnovat nejkratší měsíc hlubšímu uvědomění, co s námi udělá každá odmítnutá sklenička. Je pro nás nepití alkoholu skutečně utrpením, nebo se nám možnost vymluvit se na Suchý únor vlastně líbí?
Vždy, když mi někdo řekne, že moc alkohol nepije, protože mu to nechutná, nedělá mu to dobře nebo nemá zkrátka potřebu, praskám závistí. Tak ráda bych někdy tyto věty sama řekla a myslela je upřímně. Když se porovnám se svými kolegyněmi, které nosí vlněné kabáty a baklavy, čtou knihy se silnými příběhy a radost jim udělá jahodová matcha s pistáciovým koláčem, cítím se vedle nich jako loser. Považuji je za ztělesnění dnešního lifestylu, zatímco já místo toho lezu do fast fashion bundy jako do spacáku kvůli rozbitému zipu, čtu dokola Harryho Pottera, ale hlavně radši než do kavárny si zajdu s kamarádkou na víno nebo s přítelem na pivo. A stejně tak si jako loser připadám vždy, když přede mnou někdo pronese větu „Já moc nepiju.“
Čím to ale je, že pro někoho je alkohol běžnou součástí každodenního života a jiní v jeho konzumaci nevidí žádný smysl? Když jsem se začala zajímat o příběh Michaely Duffkové a četla jsem její druhou knihu Zápisník abstinentky, kde další abstinující alkoholici vyprávěli svůj příběh, všimla jsem si, že většina z nich začínala větou: „U nás doma se vždycky normálně pilo.“ Došlo mi, že u nás taky. A nejen u nás doma, ale všichni, co mě kdy nějakým způsobem obklopovali a ovlivňovali, brali pití alkoholu jako běžnou součást života.
K večeři si rodiče často dávali pivo. Když k nám přišli sousedé na návštěvu, tak se pilo. Když jsme byli na dovolené, pilo se. S mými kamarády to pak nebylo jiné. Pilo se pochopitelně na oslavách, na grilování, ale i na výletech a kulturních akcích. Dokonce i když jsme šli sportovat, tak se pivem hasila žízeň. A co se mých partnerů týče, nikdy jsem si nenašla sportovně založeného abstinenta, který by mě mohl k omezování alkoholu správně motivovat. Naopak dnes, když přijedu z nákupu, kde se záměrně vyhýbám regálům s pivem, přítel mě doma přivítá s lahví vína, kterou mi chtěl udělat radost. Ach jo.
Nikdy jsem v Suchém únoru neviděla příliš velký smysl. Na mě osobně nikdy nefungovaly striktní zákazy, ani když jsem si je dávala já sama. Ať už šlo o alkohol, sladké, smažené nebo tučné, při nějaké příležitosti jsem svůj zákaz porušila a pak měla pocit, že už je to stejně jedno. A vrátila se naplno do starých kolejí. Vzpomínám na všechny milovníky alkoholu, kteří zuby nehty drželi poctivě celý Suchý únor, stěží odolávali a pak první půlku března dohnali všechen odepřený alkohol a ještě něco navíc. Nebylo by lepší si v hlavě nastavit, že alkohol zkrátka nepatří ke každé volnočasové aktivitě ani ke každému hlavnímu jídlu a že žízeň zaženeme snáz osvěžujícím a chutným nealkem? A právě v tom by mohl Suchý únor pomoct každému, kdo si už nechce připadat jako loser.
Smyslem by nemělo být vydržet za každou cenu do 28. února 23:59 hodin bez alkoholu, ale uvědomit si každou vypitou nebo nevypitou skleničku. Měla jste z piva, které jste se rozhodli nedat, uspokojující pocit? Měla jste výčitky, když jste si nakonec jedno nebo dvě dala? Bylo úlevné moci se vymluvit na Suchý únor a říct, že si místo piva dáte džus, aniž by následovaly otázky, zda jste nemocná nebo těhotná? Zapisujte si tyhle své pocity a myšlenky a na konci února, nebo jakéhokoli jiného období, se na ně podívejte. Díky tomu získáte mnohem přesnější představu o tom, jaký vztah k alkoholu skutečně máte a zda se můžete přestat cítit jako navždy ztracený loser. A o tom to je.
Autorský text
