Válečná fotografka Jarmila Štuková pro Marianne: Když musím volit mezi fotkou a pomocí, volím pomoc. V tom mám jasno

Rozhovor pro Marianne.cz probíhal v době, kdy pobývala Jarmila Štuková v Libanonu a odtud pokračovala do Sýrie. Povídaly jsme si nejen o focení, ale taky o tom, proč někdy nestačí být jen svědkem, ale je nutné jednat. A také o tom, jak jí zkušenosti proměnily pohled na svět i vlastní profesi.

Jednou jste zmínila, že i přes všechnu krutost máte stále víru v člověka. Máte pocit, že vás humanitární práce přímo v terénu drží v této víře silněji než samotné fotografování?

Ano, určitě. Fotografie jako forma svědectví je sama o sobě velmi důležitá. Ale pořád je to jen okamžik, který zachytím. Humanitární práce nebo lépe řečeno projekty se sociálním přesahem — ať už je to s vojáky v projektu Civilisté děkují, s mladými talentovanými lidmi ve One Blood projektu nebo třeba s dětmi v preventivním programu Divadlem proti šikaně — mi ukazuje něco dlouhodobějšího. Kromě upozorňování na daný problém, jako to umí fotografie, skrze takové projekty nacházíte řešení. Nebo se o to aspoň snažíte.

Často zdůrazňujete, že nejdůležitější věci se dějí po skončení konfliktu. Jak se na místě rozhodujete, kdy začít dokumentovat, a kdy se naopak zapojit do pomoci?

Když říkám, že nejdůležitější věci se dějí po skončení konfliktu, myslím tím politický a společenský vývoj země — ne moje osobní rozhodování v terénu. Válka nebo převrat jsou vždy jen začátek. Skutečná zkouška přichází až potom: kdo převezme moc, jaké instituce vzniknou nebo se zhroutí, jak se rozdělí vliv mezi skupiny, které se do konfliktu zapojily a tak dále. Jedna věc je odstranit starý režim, úplně jiná je uřídit zemi tak, aby neupadla do dalšího chaosu. A právě tohle „mezidobí“ po konfliktu je často klíčové pro budoucnost země víc než samotné bojové operace. 

Na mnoha místech jste viděla extrémní lidské utrpení, ale také extrémní neetické chování některých novinářů. Jak moc vás tato zkušenost – například s „aranžovanými“ záběry – formovala v tom, jak chcete pracovat vy?

Naštěstí musím říct, že opravdu hrubě neetické chování jsem u novinářů viděla jen výjimečně. Daleko častěji se potkávám s velkou mírou empatie — a to i u ostřílených kolegů. Je mi jasné, že autentické lidské utrpení se nedá režírovat jako divadlo. Pokud chcete pravdivou emoci, musíte zachytit realitu takovou, jaká opravdu je. To ale neznamená, že nikdy nic nestylizuji — například portréty ano. Ale vždy to otevřeně přiznám. 

V čem je podle vás vaše práce jiná než práce většiny válečných fotografů? Cítíte, že vaše kombinace dokumentování a přímé pomoci je vaše největší odlišnost?

Upřímně se necítím nějak odlišná. Jen se moje dokumentování postupně propojilo s pomocí, nešlo o žádný plán ani strategii, spíš o přirozený vývoj. Některá témata nebo situace jsem už nedokázala jen sledovat skrz objektiv. Když jsem se totiž do těch míst vracela opakovaně, navazovala jsem vztahy a automaticky začala přemýšlet, co můžu udělat navíc. A asi největší zlom u mě nastal po válce s Islámským státem. Fotila jsem tehdy jezídské děti, které Islámský stát zneužíval k prostituci nebo jako dětské vojáky.

Po návratu jsem na ně pořád myslela a objevovaly se mi i ve snu. Pochopila jsem, že nezvládnu zůstat jen u svědectví. Dala jsem proto dohromady tým psychologů a místních sociálních pracovníků, kteří společně vytvořili účinný systém, jak pracovat na místě s tak traumatizovanými dětmi. Můj rozvibrovaný psychický stav se tím uklidnil a pochopila jsem, že mi projekty se sociálním přesahem sytí duši a že se jim chci vedle fotografie také věnovat. 

Když je někdo v ohrožení života, jde fotoaparát stranou? Stalo se vám někdy, že jste kvůli poskytnutí pomoci přišla o silný záběr — a je to pro vás v takových momentech vůbec dilema?

Do situace, kdy bych musela volit mezi pomocí a fotkou, jsem se naštěstí dostala jen párkrát. A volila jsem pomoc. Mám v tom úplně jasno. Kvůli silnému záběru bych nikdy nechtěla ublížit nevinnému. A to jsem schopná kvůli zachycení důležitého tématu udělat ledacos — spát na frontě nebo v chýši, ležet hodiny v horku etiopského kráteru, prostě vydržet i těžké podmínky. 

Jak moc komplikované je být současně svědkem, pomocníkem i fotografkou?

Ono se to nedá generalizovat. Záleží na tématu. Někdy jedu s jasným cílem, že budu jen dokumentovat, ale pak se to otočí a z reportáže se nakonec vyvrbí projekt pomoci. Anebo jedu za jasným cílem pracovat na projektu pomoci a vyvrbí se z toho i nečekaná fotosérie. Jako to bylo například u psů v Iráku. Takže pro mě je přirozené všechny ty role propojovat a o to víc mě pak těší výsledek. 

Projekt Civilisté děkují přináší příběhy lidí, kterým jste často pomáhala osobně. Jak se mění vaše role vypravěčky, když znáte jejich situaci nejen z pohledu pozorovatelky, ale i účastnice?

Civilisté děkují je především platforma, která propojuje svět armády s civilním. Ukazuje konkrétní lidi za uniformami a jejich práci. Pro mě jako vypravěčku to znamená velkou zodpovědnost — když ty lidi znáte osobně, často z Afghánistánu, Iráku nebo Mali, mnohem víc chápete jejich profesi i jejich osobní příběh. O to víc s naším malým týmem vážíme každé slovo i každý obraz. Poukazujeme také na to, že armáda je mnohovrstevná.

Nestojí jen na „chlapech s bouchačkami“, ale na desítkách důležitých profesí. Připomínáme také významné historické události a hrdinky a hrdiny, na které bychom nikdy neměli zapomenout. Proto letos vznikl i charitativní kalendář Hrdinství zářící v dobách temna, nad kterým převzal záštitu prezident ČR Petr Pavel. Přináší příběhy dvanácti hrdinů a hrdinek české historie — od Inky Bernáškové po Vildu Jakše. Použili jsme fluorescenční barvu, takže ve tmě svítí. A část výtěžku poputuje na pomoc nemocným dětem vojáků a jedné vojákyni prostřednictvím Vojenského fondu solidarity.

Vy jste se kdysi pohybovala v divadelním prostředí, přechod k válečné fotografii byl velký skok. Jak vám umělecké kořeny pomáhají zachytit emoce lidí v extrémních podmínkách, aniž by fotografie sklouzla k senzaci?

Umělecké kořeny mi daly citlivost pro detail a emoci. A snažím se vyhýbat patosu. Ve válce není potřeba nic přehánět — realita je dost silná sama o sobě. Nejde mi o senzaci, ale o smysl a autenticitu. A tu nejlépe zachytíte tehdy, když necháte situaci i lidi být takovými, jací opravdu jsou.

Zažíváte ve válečných oblastech momenty, kdy vám lidé říkají, že nechtějí být jen objektem fotografie, ale že od vás očekávají víc?

Ano, stává se to často. Lidé ode mě někdy chtějí věci, které nemohu zařídit — od víz až po řešení jejich politické situace. V minulosti mě to občas frustrovalo, ale za ta léta jsem už jsem se naučila říkat, co je a není v mých silách. Ale co se České republiky týče, někdy i ze zdánlivě nemožného apelu vznikne dobrá věc. Jednou z nich je CORTY.info. Nikdy by mě upřímně nenapadlo, že vytvoříme platformu, která bude jednoduchou formou radit, jak zvládat krizové situace. Jenže lidé — studenti i návštěvníci přednášek a výstav — se nás opakovaně ptali, jestli nemáme něco pro Česko, co by jim prakticky pomohlo. A tak jsme dali dohromady odborníky z řad záchranářů, psychologů a dalších profesí a vznikl Corty. Jsme teprve na začátku, ale máme krásné ohlasy a s nimi přicházejí i velké plány. 

Fotografie Jarmily Štukové si můžete prohlédnout na jejím webu:

Více informací o projektu Civilisté děkují, najdete na https://www.civilistedekuji.cz/. Pokud byste chtěli někomu ze svých blízkých objednat třeba pod stromeček kalendář Hrdinství zářící v dobách temna, můžete si ho objednat zde: https://rx-store.cz/domu/247-kalendar-hrdinstvi-zarici-v-dobach-temna.html