Dožínky patří k nejkrásnějším venkovským tradicím. Jsou poděkováním za úrodu, chvílí radosti po těžké dřině na poli a připomínkou toho, že příroda a lidská práce jdou ruku v ruce. Dodnes si uchovávají své kouzlo a stále lákají lidi všech generací.
Když pole zlátnou a srp se zanoří do obilí, přichází chvíle, na kterou se dříve těšil každý hospodář i jeho čeleď. Žně znamenaly dřinu od rána do noci, ale také jistotu, že bude co jíst. Jakmile byl poslední snop bezpečně pod střechou, vesnice ožila radostí a smíchem. Začínaly dožínky, oslava, která spojovala víru v hojnost, vděčnost i touhu po veselí.
Dožínky jako starobylý rituál
Kořeny dožínek sahají hluboko do pohanských dob. První i poslední snop obilí měl magickou moc. Obětoval se bohům úrody, aby pole příští rok nesla ještě víc. Poslední snop lidé nazývali baba, dědek nebo nevěsta a oblékali ho do šatů, zdobili květy a pentlemi. Odvážel se na povoze, za hudby a zpěvu. Věnec spletený z klasů a lučního kvítí pak hospodáři slavnostně předala nejkrásnější dívka a nejpracovitější mládenec. Po předání věnce se mohla rozproudit hostina. Na stolech voněly buchty, vdolky i dvojctihodné koláče, peklo se maso a nechybělo dožínkové pivo ani kořalka. Muzikanti hráli až do rána a tančilo se, jako by práce na poli nikdy nebyla. Dožínky tak byly nejen oslavou hojnosti, ale i chvílí, kdy se lidé mohli uvolnit a radovat se společně.
Dožínkový věnec a jeho kouzlo
Dožínkový věnec nebyl jen ozdobou. Symbolizoval slunce, plodnost a zajišťoval bohatou úrodu. Zavěšoval se ve stodole, kde chránil zásoby, a na Vánoce býval položený na slavnostním stole. Zrní z věnce se přidávalo do osiva, aby i příští rok pole bohatě rodila. Někde ho lidé přidávali i do vánočního pečiva nebo dávali slepicím pro dobrou snášku. Doba se změnila. Na polích dnes vládnou kombajny a mlýny nám dodají mouku všech druhů. Přesto se dožínky v mnoha regionech stále slaví, i když už jinak než dřív. Místo hospodářovy stodoly se lidé scházejí ve skanzenech, na náměstích a zámeckých nádvořích. Program doplňují jarmarky, přehlídky krojů, soutěže o nejlepší koláč nebo ukázky tradičních řemesel. Děti se vozí na alegorických povozech, dospělí ochutnávají regionální speciality a společně se všichni radují z toho, že příroda znovu nadělila úrodu.
I když už nejsme tolik závislí na výnosech polí, dožínky připomínají, že jídlo na stole není samozřejmost. Učí nás vážit si darů země i práce lidí, kteří je získali. V době, kdy se svět žene kupředu a mnohé tradice se vytrácejí, zůstávají dožínky pevným bodem. Jsou symbolem vděčnosti, pospolitosti a radosti ze života. Když se tedy příště na návsi rozezní hudba a krojovaný průvod ponese dožínkový věnec, zastavte se na chvíli. Možná zjistíte, že v tom veselí a zpěvu je pořád cosi, co spojuje generace. A to je možná ten největší dar, který nám dožínky dávají.
Zdroj: kudyznudy.cz, ceskazceska.cz
Marianne Talk s aditkoložkou Monikou Plocovou: Závislost nemusí začít jen alkoholem, ale třeba i opalovaním
