Po více než dvou stech letech se v Bojkovicích znovu rozezněly volské rohy, na náměstí se třpytily šavle a v krojích se tančilo, jako by se čas zastavil. Stará tradice chytání kuruců, spjatá s těžkými dějinami i s odvahou místních, se vrátila mezi lidi. A nebyla to jen folklorní podívaná, ale i živá připomínka toho, že vzpomínky lze uchovat, když se jim dá znovu hlas.
Kdysi to byly dny hrůzy, dnes slavnost radosti. Bojkovice, městečko na moravsko-slovenském pomezí, poznaly kurucké vpády na vlastní kůži. Vypálené chalupy, vydrancovaná pole, rodiny ukryté v kostelech a na Novém Světlově. To všechno se vepsalo do paměti zdejších lidí tak hluboko, že se proměnilo v tradici. A ta, byť na dvě staletí zapomenutá, se letos opět probudila
Slavnostní průvod vypadal jako vystřižený z kronik. Pět mládenců zahalených do bílých prostěradel vedlo vůz, na němž seděl hoch v dívčím kroji – symbol nevěsty unesené Kurucy. Následovali je jezdci na ozdobených koních, mávali šátky, troubili na rohy a u každého domu se zastavovali, aby rýmovanými verši vyvolávali: kudy šli Kuruci, kteří ukradli jejich nejkrásnější pannu. Na náměstí pak přišla chvíle zúčtování. Šavlový tanec, který kdysi ohlašoval vítězství, obklíčení Kuruců a prosba o milost před starostou. A nakonec divoký kurucký tanec s děvčaty, který místo zloby přinesl smíření a radost.
O tom, že takový zvyk v Bojkovicích vůbec existoval, se dnes ví díky jednomu jedinému dopisu. List z 18. století, objevený v padesátých letech, popisoval život městečka i tuto neobvyklou obchůzku. Tehdy se ještě tančilo v kravských kůžích a na voze seděla nevěsta na skutečném voze s volem. Zvyk byl spjatý s hody na svatého Vavřince, patrona místního kostela. Obnovený průvod sice musel v lecčems improvizovat – vola nahradila kravská kůže a místo dvanácti koní jich vyšlo pět – ale duch tradice zůstal. A možná právě to dodalo slavnosti punc opravdovosti.
Obnovení chytání kuruců není jen o krojích a tancích. Je to připomínka odvahy předků, kteří dokázali přežít dobu, kdy byl kraj zpustošený a lidé přicházeli o všechno. Je to také důkaz, že i zapomenutá tradice se může vrátit, když se najde dost lidí, kteří jí věří. Na obnovení se podílely folklorní soubory, etnografové i samotní obyvatelé Bojkovic. Vyráběly se papírové květy na koně, šily se kroje, nacvičovaly se písně i tance. A městem prošel padesátičlenný průvod, který nikdo z pamětníků už nepamatoval.
Kuruci v Bojkovicích už dávno nepálí domy ani neloupí v kostelech. Dnes se na ně vzpomíná tancem, zpěvem a smíchem. A přesto má celá slavnost hloubku. Je to živý most mezi generacemi. Tam, kde kdysi zněl strach, dnes zní hudba. Bojkovice si tak po dvou stech letech znovu připomněly, že minulost nelze vymazat, ale lze ji proměnit. A že tradice, která se rodí z bolesti, může přinášet radost, když ji lidé přijmou jako svou.
Město Bojkovice
79 Kč
79 Kč
84 Kč
