Necháváme vodu, jen ať si klidně zpívá, zima nezima

Cestujete-li silnicí z Brna přes Kuřim směrem k Tišnovu, míjíte kousek za Čebínem obec Hradčany. A právě tady, asi dvěstě kroků od lesa, se na mírném svahu rozkládá nudlovitá parcela o velikosti třiatřicet arů, která dala Oldřichovi a Ivě Sedláčkovým tisíc důvodů k radosti, a nakonec i důvod zabydlet se tady natrvalo.

Text: Adéla McLintock

Pozemek s jezírky

Několik let sem s dětmi jezdili jen o víkendech a prázdninách. Dům tenkrát neexistoval ještě ani jako skica na papíře, ze země se nedralo nic než tráva zahuštěná jetelem a před žhavým sluncem nebylo kam utéct. Co tedy lákalo rodinu k návratům? Světe div se, byla to obyčejná voda, spoutaná hlinitými  břehy koupacího jezera. Voňavá  a křišťálově průzračná, která v horkém letním žáru působí jako pohoštění ledovou tříští uprostřed pouště. S nápadem vybudovat tu nejdřív jezírko ke koupání přišel Oldřich. A když ho naplnil, byl z něj natolik nadšený, že dal o kousek dál vyhloubit další. Hluboké nádrže jsou od sebe oddělené hrází překlenutou dřevěným můstkem a napájí je voda z vlastní studny. Přebytek po dešti odvádí potrubí do Čebínského potoka. Ten úzkým proužkem vymezuje spodní hranici sousedící s polem, z něhož byla kdysi parcela odkrojena.

Nejdřív zahrada, až pak dům

Hlavně v měsíci, o který se podle astrologického zvěrokruhu dělí Kozoroh s Vodnářem, se  hladina jezírek předvádí v celé své kráse. Nikde se ostře neleskne ani nepromítá dokonalé obrázky z okolí, protože není klidná a rovná jako vybroušené zrdcadlo, ale čeří se, a všecko, co se v ní shlíží, zkresluje a pitvoří. Bez ustáni si přitom vesele prozpěvuje. Ve dne v noci, i za třeskutých mrazů, kdy má hlavní slovo ticho. „Nejsou v tom žádné čáry, prostě nechávám běžet čerpadlo,“ prozrazuje Oldřich. O to zůstat se zahradou ve spojení po celý rok a nejen v létě, když je teplo, šlo majitelům především. Výsadbu stromů a jiných rostlin, které jezírka obklopují, dokončili Sedláčkovi zhruba před patnácti lety. Teprve pak přišla na řadu stavba domu a stěhování. „Dalo nám to možnost dokonale se s místem sžít a tím pádem nehrozilo, že bychom rozhodnutí přestěhvat se sem, později litovali,“ říká Oldřich.

Nejdřív zahrada, až pak dům. Postup naruby se vyplatil. Po dřině na stavbě a náročném stěhování majielé místo další práce čekal už jen vysněný klid uprostřed zeleně.

Galerie: Galerie: Zahrada v zimě

7 fotek 8 fotek