FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Není kam spěchat

Obvykle se opakuje stále stejná podívaná. Vyndavám věci z vozíku na pás. Paní už má zákazníka přede mnou odbytého a začíná pípat mé zboží. Zrychluju tempo přesunu. Zapínám turbo, protože si všimnu, že na malé odkládací ploše za pokladnou vzniká útvar podobný tomu, co turisti staví u řek a na vrcholcích hor z kamenů. Píp, píp, píp, turbo zřejmě zapnula i obsluha kasy. „Trochu vám to tady padá,“ ukáže pokladní na panáčka z potravin, kterého nedokonale, o to rychleji vystavěla. Zvednu hlavu zabořenou ve vozíku. Právě z něj vyhazuju jako bezdomovec z popelnice cuketu, rajčata. Ááááá. S těmi se roztrhne sáček, snažím se je nacpat zpátky a druhou rukou upravuju za pokladnou šišatou pyramidu, aby byla stabilnější. Usmívám se na paní. „Jojo.“ Koulařka před posledním hodem je míň zpocená než já.

Píp, píp, píp. „Máte naši kartu?“ štěkne pokladní. „Jasně,“ upustím sklenici s okurkami, takže třískne o dráty košíku na kolečkách. Ještě budu po zemi sbírat znojemskou úrodu. Vydržela. Śátrám v peněžence. „Nate,“ podávám kartičku z knihovny. Pokladní našpulí pusu. „Pardon, to asi nebude úplně ono,“ pokouším se mírně vtipkovat. „No to asi ne,“ špulí ještě víc. „Tak druhý pokus,“ stále mě nepřechází humor. Prodavačka vypadá, jako by jí právě napíchali do rtů hyaluron. Mávám jí před nosem plastovou vstupenkou na hodiny jógy, kde už jsem rok nebyla. Do třetice to vyšlo. Píp.

Ve vozíku zbývají poslední kousky, balík s mentruačními vložkami hodím silou, která ho katapultuje přes kasu. „Todlééé není namarkovaný!“ Možná mě na místě zatknou, odvlečou a navždy vyloučí ze všech supermarketů. „Pardon, já nechtěla,“ kaju se. Ha, blížím se do finále, posbírám troje droždí ze dna košíku a rychlostí Nikiho Laudy přejíždím pod stále se kácející pyramidu. Sunu zboží do vozíku. Jak jsem v ráži, uzmu pokladní i banány, které právě váží. „Todléééé není zvážený!“ Tak to už je skoro na nepodmíněný trest odnětí svobody. Znechuceně mlaskne, když je vracím zpátky s pohledem pětileté holky, která mámě zlomila rtěnku. Píp, píp, píp.

„Všechnó?“

„Ano, ano,“ hrabu v tašce po peněžence. Když ji vyndám, vypadne mi na zem zkoušecí silonová ponožka. A na bundu se díky statické elektřině přichytí kus obalu od čokoládové tyčinky. To už se směju. Dílo se dokonává. Si jenom myslím…

„Kartou prosím,“ přiložím platební kus plastu k mašince. Píp. Kasa cvakne, píp, píp. Pořád dávám věci zpátky do vozíku.

Píp, píp. „Todle nééé, to už není vaše!“ Přihodila jsem ke svému nákupu i becherovku a konzervu lančmítu dalšího zákazníka, který už pípal a přesouval se do zóny potravinových panáčků.

„Moc spěcháte,“ řekne mi nelogicky, když mu alkohol a drcený fujtajbl s omluvou vracím.

Ne, nespěchám. Nebudu spěchat. Spěchání mě šíleně rozčiluje.

ČTĚTE TAKÉ: Jak dodržet novoroční předsevzetí o pravidelném uklízení