Některé ženy se občas chovají nelogicky. Jsem některá žena.
Když jde o křivdu nebo, v mírnější verzi, neshodu, děláme všechno proto, abychom odešly z kolbiště, kde číhá protivník, jako zpráskaný pes.
Vyčítáme, hádáme se, křičíme, pláčeme a pocit vítězství nebo (lépe) dohody se vzdaluje jako právě odplouvající Titanic. Bez návratu.
Budu konkrétnější a opustím množné číslo, abych nezobecňovala.
Tak třeba se s někým nesnesu. Nic mi na něm nevadí, jen to, že mu lezu na nervy víc než nakažený moskyt a on mi to dává setsakra najevo. A já vlastně netuším proč vlastně. Vyhýbám se mu, klidím z cesty, pokoutně po něm pokukuju a když přijde na střet „proč mě nemáš rád“, rozbrečím se jako malá holka, dyť já ti, škyt, přeci, vzlyk, nic neudělala.
Anebo mě někdo buzeruje. Udělej tohle a udělej támhleto, jak to žes to ještě neudělala. Aha, udělala, no ono to vlastně není potřeba, udělej něco jinýho, to je potřeba víc. Hlavně sebou mrskni. A neříkej mi, laskavě, že to nejde. Zkouším se nafouknout do rozměru holuba hřivnáče, házím propiskou i jedovatou slinou a nakonec se zase rozbrečím. Proč mi to dělá? Vždyť si můžu nohy ušoupat a ruce odrat, aby vyhověla.
Dotyčný mi dává najevo, že jsem takhle malinká, blboučká a lze mě využít tak akorát jako nosiče koštěte nebo skladatelku ručníků. Drahá, tvoje úvahy postrádají veškerou logiku. Prosím tě aspoň si o tom něco přečti, než budeš takhle mluvit. Je to trapné. Nesnáším, když se věci překrucují, nedávají smysl a jsou v nich logické nesrovnalosti. Můžeš mi prosím podat noviny a zavřít okno v kuchyni? Táhne. I já táhnu a tečou mi slzy. Mám poctivý titul z poctivé vysoké školy, polykám slova, když mě ten druhý hladí po vlasech jako činčilu.
Onehdy jsem si přečetla na facebooku jeden status, který mi trochu pootevřel oči. Byl o zhrzené manželce v rozvodovém řízení, která taky brečela, dělala hysterické scény, vyhrožovala a pak zase brečela. Dostala radu. Na tohle všechno, se milá paní, vykašlete. Prostě se jen pořádně naštvěte! Tak jako to umí protihráči. Naštvat se zdravě, bez úhybů a ústupků, utřít bezmocné slzy a konat, to je ono.
Ty, co mě nesnášíš, trhni si nohou a nech mě žít. I já tebe mileráda nechám.
A ty máš hotovo, že poroučíš?
Nikdo není dokonalý, ani ty, přestože si to celý život myslíš.
Ha. Žádné výčitky, lamentace, bědování, scény a pláč. Zdravě naštvaná věta, která sedne.
Sama za sebe slibuju, že takové budu alespoň hledat.
