FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Co (ne)jí vaše děti?

Úzce. Moje holky jsou sportovkyně tělem i duší a podle toho by se měly stravovat. Jenže jak přichází kámoška puberta, stávají se z mých hodných holčiček vegetariánky, které nejedí nic, co má duši. Taky odmítají tučné, aby nebyly tlusté, nesnáší sladká jídla a svačiny ode mne – ty k pozření také nejsou, protože kdo je cool, má k svačině toast z fastfoodu. Jakože sportovci a fastfood? To bude nejspíš lží v reklamě. Jiné vysvětlení nemám.

Dospěla jsem tak daleko, že vařím jídla na objednávku. Mám vnitřní pocit, že když si objednají svíčkovou, pozřou ji. Že jim bude trapné odmítnout ji, když vidí, kolik času jsem strávila v kuchyni. A že když na ní mají chuť, dají si ji spíš, než kdybych jim naservírovala sekanou s bramborem a okurkovým salátem. Jenže se většinou pletu. Strávím tři hodiny v kuchyni, aby vše bylo domácí, atd, atd… a slyším:

1. Ta svíčková je moc mrkvová.

2. Ten knedlík příliš vykynutý.

3. Omáčka není oranžová.

4. Brusinky jsou málo sladké.

… můžu pokračovat do nekonečna s argumenty, které vedou k tomu, že nakonec nejedí nic. A větou: „Budeš tu sedět, dokud to nedojíš,“ jim nechci zadělávat na celoživotní trauma, sama jsem si užila sezení nad studenými škubánky, tlustým masem a dalšími pochutinami ve školní jídelně dost a už tehdy jsem se zapřísahala, že podobnou větu moje děti nikdy neuslyší… Takže finále je takové, že vlastně vařím pro sebe. Někdo to přece sníst musí a děti ke stolování a pozření, byť objednaného jídla, přemluvím málokdy. O to víc mě štve, když u známých během oběda si dvakrát přidají sýr na těstoviny, pochutnávají si na klobásce s křenem, dopřejí si tři kousky rybízového koláče. Měla bych sice být ráda, že se najedí aspoň někde, kdybych jim ale výše uvedené „dobroty“, předložila doma já, podají na mě hlášení na OSPOD, že je týrám. Tak proč to divadlo?

Z naší lednice mizí výhradně jogurty, ovoce, zelenina. To vypadá dobře, chce se říci, mě ovšem ničí život frustrace a marná práce. Navíc: kde berou energii pro celodenní výkon? Z prány?

Taky bych si mohla myslet, že moje děti intuitivně tuší, co je pro ně vhodné a na jaře, například, nastavují svůj organismus do režimu půstu. Takže jedí málo proto, že to tak jejich organismus vyžaduje. Chladí si organismus jogurty, vyžadují čerstvou zeleninu, o teplé polévky nemají zájem… Teorie fajn, ale to by znamenalo, že moje holky mají na jaro svůj organismus nastavený celoročně. Odborníci se shodují, že si nejedením dělají děti v těle očistu, srovnatelnou s plánovaným půstem dospělého. Že by to až takhle fungovalo? Nechce se mi věřit…

A než princip jejich stravování pochopím, budu dál prostírat pro čtyři, servírovat to, na co mají chuť a dojídat, protože já mám zase v hlavě zakódováno, co by za to jídlo daly děti v Africe – aneb výchova dětí sedmdesátých a osmdesátých let. Moje starší kamarádka mě ujišťuje, že i když budu mít pocit, že i když z ničeho, stejně vyrostou do krásy. Moje holky. A navedla mě, že v pubertě perfektně fungují hlášky nad talířem: Tohle je dobré na pleť, kdo jí toto, má krásná prsa, pevný zadek, husté vlasy….

Fakt mi uvěří, až jim to budu tvrdit nad talířem škubánků?

PS: Stydím se za to, že občas chystám tři jídla. Protože každá chce něco jiného a výsledek? Alespoň si prohodí talíře. Pokud se zadaří. Ovšem bývají dny, kdy si objednají a nesnědí ani jediný z přichystaných pokrmů. Stavte se někdy na večeři. Bude dost pro všechny.

Autorka textu: Klára Kotábová

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Opravdu muži zrají jako víno?

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Podvýživa jako nová obezita

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Písní k trvalé pohodě

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Všechno je tvoje vina