FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Není tu signál, tady nebudeme

Dva měsíce prázdnin jsou poměrně krátká doba na to, když chcete s dětmi stihnout to, na co čas nezbývá v celoročním kolotoči tréninků, vystoupení, tanečků a školních akcí. Naplánovala jsem je tedy velmi odpovědně. A narazila hned v červenci.

Rovnou bych chtěla podotknout, že moje holky jsou praštěné, občas nevyzpytatelné, někdy je musím vydýchat, ale rozhodně se nebojí hýbat. Sportují celoročně, žádné obézní kuličky to nejsou a ani nemají být po kom. Proto v průběhu jara přijímaly poměrně radostně plány a utěšeně se plnící kalendář akcí sledovaly s nadšením. Na Sněžku se těšily, na kola do Jižních Čech a na další místa taky. Do okamžiku, než jsme přijely na místo základního tábora pod Sněžkou a ony na pokoji horské chaty odhodily bagáž a zavyly: „My chceme okamžitě do Prahy, není tady wifi.“

A v tomto módu se odehrával vždy zbytek pobytu. Například v Krkonoších Anička neváhala vyběhnout na vyhlídku nad chatou, aby se mohla propojit s kamarády na Snapchatu. Kdybych jí na to samé místo poslala pro pět vajíček, pití pro maminku, nebo cokoliv jiného, vysmála by se mi.

Ale na její obranu musím říci, že nebyla jediná. Večery v horské chatě byly fajn. Dospělí mastili karty, četli si, popíjeli víno a sledovali mlhu v údolí… A jejich (tedy i moje děti) nic z toho neviděly. Běhaly po chatě, hledaly místo, kde je signál, občas se jim povedlo zjistit, co nového v Singapuru, v USA, nebo co dělají kamarádi na druhém konci republiky. A konec. Signál se přelil někam jinam a nastala opětovná fáze hledání.

Takhle strávily klidně celé hodiny… Když jsem mentorsky navrhla, že ve společenské místnosti je knihovna poměrně rozsáhlá, že by si tedy děti mohly chvíli číst, koukala na mě parta mobil maniaků, jako bych spadla z višně.

Dost se mi ale líbilo, že když jsem byla malá já, dělily jsme se s kamarádkami o jahody, čokoládu, lentilky. Dnešní děti se dělí o nestálý signál. Občas se totiž z partičky zoufalců ozvalo: „Maruška už dlouho nebyla připojená, nechte jí.“ A za chvíli se děti vystřídaly. A pořád dokola.

Mimochodem zjistila jsem během našich cest, že nejsilnější signál je v bistru na Sněžce. Na to myslete, až budete přemýšlet, jak namotivovat teenagera k výstupu. Jo, je tam signál a o své zážitky se může hned podělit s partou kamarádů rozesetých po světě.

A navíc, na krokoměru měly moje holky neuvěřitelné množství kroků v den, kdy lovily signál – i to se počítá.
Takže – za mě dobrý. Jen ať si loví, hledají i pátrají. Jakmile bych je dopravila do hotelu či chaty, kde je signál zaručen, bylo by po pohybu. Vím tedy, že až se mě příště zeptají: „ A tam kam jedeme, je tam signál?“, asi jim to odsouhlasím, ale budou si ho muset ulovit samy.

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Hodné holky špatně skončí…

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Plavková odyssea

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Neopouštěj staré známé pro nové…

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Škola v přírodě – aneb prázdniny pro rodiče?