Intimní portrét režisérky Věry Chytilové. Věděla, že muži se bojí hlasitých žen. A proto neváhala řvát

Neusmívala se, když se jí nechtělo, a nemlčela, když cítila nespravedlnost. Často opakovala, že nejvyšší hodnotou je pravda. Ne ta společensky přijatelná, ale ta vnitřní. Pravda k sobě samým. I proto možná její filmy i životní postoje působí dodnes tak opravdově. A proto se taky dost často nelíbila „mocným“. 

Filmařka, která se nebála experimentů

Narodila se v Ostravě 2. února 1929, a původně studovala architekturu. Ne dlouho, pak odešla do Prahy, kde později vystudovala režii na FAMU. Zařadila se mezi tvůrce, kteří v 60. letech zásadně proměnili československou kinematografii. S Formanem, Menzelem, Schormem patřila k takzvané československé „nové vlně“. Odmítali konvence, experimentovali s formou a nebáli se kritiky. Právě Chytilová do tohoto proudu vnesla výrazný ženský hlas a taky radikální autorský rukopis. Její tvorba byla provokativní a komunistickému režimu se nelíbila.

Muži a hlas rebelky

V rozhovorech často vyprávěla o tom, jak se musela prosazovat v prostředí, kde jí málokdo věřil, že jako žena zvládne režii a kritické myšlení ve filmu. Uměla se ale vyjadřovat s nadsázkou i upřímností. Nešetřila komentáři, v nichž říkala, že muži se bojí hysterických žen, protože jim vadí, když ženský hlas narušuje klid a ticho očekávané od žen. Musela prý být hlasitá, aby ji brali vážně. Tak řvala, pištěla, křičela, dělala kravál. Možná působila cynicky, ale spíš byla kritická k nerovnosti a tomu, co společnost očekávala.

Feminismus? Spíš spravedlnost

Věra Chytilová byla často označovaná za feministku, ona sama se ale podobným škatulkám vyhýbala. Neměla potřeba hlásit se k hnutí ani k manifestům. Když o feminismu mluvila, nevnímala ho jako boj proti mužům jako takovým. Ale jako boj proti nespravedlnosti a diskriminaci. Tyhle její osobní postoje se promítaly i do tvorby. Nikdy ale nevnucovala žádnou ideologii, spíš otvírala diskusi. Jako režisérka vnímala svět jako prostor, kde je důležité přemýšlet o vlastní identitě a možnostech, nejen slepě přijímat očekávané vzory.

Tichá rovina osobního života

Osobní život se nikdy neodděloval od její tvorby, ale ani ho nevystavovala na odiv. V jejích vztazích se opakovaly stejné hodnoty jako v práci – intenzita, svoboda a potřeba pravdivosti. Byla vdaná (ne jednou), žila v partnerství, byla matkou a sdílela život i práci s lidmi, kteří jí byli blízcí nejen lidsky, ale i profesně. Lásku nechápala jako únik či dekoraci, spíš jako součást cesty, která není vždy jednoduchá. O soukromí mluvila střídmě, možná proto, že pro ni bylo důležité, aby za ni víc než životopis mluvila práce.

Stárnutí a čas

Její postoj k neúprosnosti času a potřebě žít naplno každé období života je vidět i v její tvorbě, která odrážela zájem o pomíjivost a hodnotu života. Při oslavě osmdesátých narozenin s humorem sobě vlastním prohlásila, že nečekala, že nastane taková kondolence, a že je úkaz, že ještě žije a chodí. Smíření s plynutím času, ale bez rezignace. Právě neúprosný běh času byl jedním z častých motivů, který se podprahově objevoval v její tvorbě. A taky to, že čas je omezený, proto je důležité žít vědomě a autenticky. Věra Chytilová tak žila. Zemřela 12. března 2014 ve věku 85 let.