Herečka, spisovatelka a společenská aktivistka Táňa Fischerová v sobě nosila protiklady. Jemnost i pevnou vůli. Nikdy nekřičela, přesto byla slyšet. Vyrůstala ve stínu válečných traumat, dospělost zasvětila péči o nemocného syna a později veřejné službě. Nehledala ale lítost ani potlesk, spíš způsob, jak proměnit bolest v porozumění a osobní osud v pomoc druhým. Zemřela 25. prosince 2019, bylo jí 72 let.
Taťána Fischerová patřila k ženám, které život zkoušel víc než jiné. V paměti všem zůstává jako ta, která spojila uměleckou citlivost s konkrétní společenskou odpovědností. Byla nejen divadelní a filmovou herečkou, ale i političkou. V letech 2002 až 2006 byla poslankyní Poslanecké sněmovny a v roce 2013 v historicky první přímé volbě kandidovala na prezidentku České republiky. Ve svých veřejných projevech prosazovala sociální témata, kulturu i vzdělávání jako pilíře společenského zdraví.
Rodinný stín války
Tániny kořeny sahají k rodině, kterou zasáhla druhá světová válka. Její rodiče se setkali v prostředí, které neslo otisk holocaustu. Zmínky o tom, že se potkali v Terezíně, najdeme v mnoha archivních rozhovorech a materiálech. V tomto kontextu Táňa Fischerová často přiznávala, že „zděděné trauma“ formovalo její vnímání utrpení i potřebu pamatovat a připomínat. Tento rodinný stín jí dal vnitřní kompas, soucit s oběťmi i odhodlání bránit lidská práva.
Kde stála její morálka
Ačkoliv se pohybovala v prostředí kultury, které bylo za normalizace vystaveno silnému politickému tlaku, Táňa Fischerová se k oficiálním komunistickým gestům nepřipojila. Antichartu nepodepsala, naopak v roce 1989 podepsala Několik vět. Ani po pádu režimu nepovažovala občanskou odpovědnost za uzavřenou kapitolu. Dlouhodobě se hlásila k hodnotám spojeným s Václavem Havlem a v roce 2012 patřila k těm, kteří podpořili iniciativu Charta 2012 usilující o kultivaci veřejného prostoru.
Nejhlubší a nejosobnější část jejího příběhu se ale odehrávala mimo veřejnost — v každodenní péči o syna Kryštofa, který přišel na svět s těžkým zdravotním postižením. Dokázala o něm mluvit klidně a otevřeně, bez sentimentu, přesto s mimořádnou láskou. V jednom z rozhovorů popisovala, jak silné pouto mezi nimi vzniklo právě v obyčejných chvílích: „Stačí, aby mě pohladil a já vím, že mi nikdo na světě nepomůže tolik jako on,“ uvedla v interview pro iDNES.cz, kde přiblížila realitu dlouhodobé péče i drobné okamžiky radosti.
Nikdy však netvrdila, že by to bylo snadné. Připouštěla únavu, bezmoc i pocit, že rodiče dětí s handicapem zůstávají často bez dostatečné podpory veřejnosti.Právě tahle zkušenost ji postupně přivedla k veřejnému a později i politickému angažmá — ne z touhy po viditelnosti, ale z potřeby zastat se těch, jejichž hlas ve společnosti příliš slyšet není.
Charita jako přirozený důsledek
Zkušenost s péčí o syna zásadně ovlivnila i její veřejné postoje. Často opakovala myšlenku, že hodnotu společnosti neurčují slova ani programy, ale způsob, jakým se dokáže postarat o ty nejslabší. V jednom z rozhovorů to shrnula bez obalu do věty: „Bez sociální spravedlnosti není demokracie“. Nikdy neoddělovala osobní život od veřejné odpovědnosti, i proto dlouhodobě spolupracovala s mnohými neziskovými organizacemi, ať už to byla nadace Vize 97, Hnutí DUHA nebo Amnesty International.
V pozdějších letech mluvila herečka o životě s nečekanou lehkostí. Přiznávala strach, únavu i nemoc, ale nikdy ne hořkost. „Můj život je taková úsečka. Krátká, ale intenzivní,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas Dvojka, pár let před svou smrtí. Její příběh i dnes zůstává důkazem, že i těžký osud může mít smysl – pokud se člověk nerozhodně zavřít, ale otevřít. Ne k bolesti, ale k druhým.
