Kolik snů končí u slova „jednou“... Psychologové vysvětlují, proč pořád čekáme na vhodnější chvíli

Z vlastní zkušenosti vím, že život se může změnit během minuty. Převrátí se vám o sto osmdesát stupňů a vy vůbec netušíte, proč se to stalo právě vám. Ve chvíli, kdy stojíte před rozhodnutím, jak dál, vás najednou napadne: Proč jsem si nesplnila ten sen, po kterém jsem toužila? Nebo se o to aspoň nepokusila? Možná jen čekáme na ideální chvíli, ale věřte mi, ta neexistuje. A život běžní dál – i bez nás. Já dnes vím jedno. Od chvíle, kdy se můj život změnil, se snažím plnit si své sny, a užívat si i cestu, která k nim vede.

Sny, které zůstávají v šuplíku

Můj táta mi vždycky kladl na srdce, abych se nebála letět až do nebe, protože sny jsou něco, co nám dává křídla. Sny jsou zvláštní věc. Umí nás nadchnout, rozsvítit oči a dodat pocit, že život může být ještě zajímavější. Můžou nás opět nabít energií, kterou jsme ztratili. Jenže stejně často je také dokážeme odsunout na později. Na neurčito. Na nějaké tajemné „až jednou“, nebo „až bude vhodnější doba“. Psycholožka Sarah Sarkis říká, že tenhle vzorec je vlastně překvapivě běžný, a že Someday Syndrome je univerzální lidská zkušenost. Jenže, buďte upřímní. Často jde o elegantní formu odkládání.

Past jménem „až budou ideální podmínky“

Problém Someday Syndrome není v tom, že bychom sny neměli. Naopak – často máme velmi jasnou představu o tom, co bychom chtěli dělat. Jenže zároveň čekáme na moment, kdy bude všechno dokonale připravené. Až bude víc času. Až budeme mít víc zkušeností. Až budeme mít víc energie nebo větší jistotu. Jenže ideální podmínky mají jednu nepříjemnou vlastnost: většinou nepřicházejí.

Když lidé používají slovo „someday“ (jednou), ve skutečnosti tím často myslí nějaký neurčitý bod v budoucnosti, který nemá konkrétní datum ani plán. Odsouváme sny do mlhavého prostoru někde mezi „možná za rok“ a „třeba jednou“. Jenže zatímco čekáme, život běží jak splašený. Pracujeme, pečujeme o rodinu, nakupujeme a sny zůstávají někde na okraji, kde vypadají krásně, ale zároveň nedosažitelně. Přitom se ukazuje, že způsob, jakým přemýšlíme o čase, výrazně ovlivňuje naše štěstí. Studie Matthewa Killingswortha a Daniela Gilberta zjistila, že lidé jsou výrazně spokojenější, když se soustředí na přítomný okamžik – zatímco „toulající se mysl“ je spojena s nižší úrovní štěstí.

Čeho lidé na konci života litují

Neznámější „žebříček“ toho, čeho lidé na konci života litují, pochází od australské paliativní pečovatelky Bronnie Ware, která sepsala opakující se lítosti svých umírajících pacientů. Je to svědectví z její praxe. Podle ní lidé nejčastěji litovali toho, že nežili život podle sebe, příliš pracovali, nedávali najevo své city, ztratili kontakt s přáteli a nedovolili si být šťastnější. Lítostí s nenaplněným potenciálem se zabývá i studie, která byla publikovaná v časopise Emotion. Právě ta potvrzuje, že lidé nejčastěji litují toho, že nenaplnili své sny a potenciál. Bohužel, nenaplněné sny zůstávají otevřené a vracejí se po celý život.

Proč sny odkládáme

Možná vám někdo řekl, že když si nejdete za svými sny, jste líná, nebo vám na nich vlastně vůbec nezáleží. Ve skutečnosti za tím stojí psychologické mechanismy. Když je pro nás nějaký cíl opravdu důležitý, může nás zároveň i děsit. Myšlenka, že bychom něco zkusili a mohli selhat, je nepříjemnější než představa, že si svůj sen nechám bezpečně uschovaný v budoucnosti (a v naší hlavě). Pro mnohé je překážkou taky perfekcionismus. Možná máte pocit, že nejste dost dobře připravení. Že je potřeba načerpat víc zkušeností, znalostí nebo jistoty. A dokud nebude všechno perfektně připravené, nemá smysl se za snem vydat. Jenže dost často pak „jednou“ znamená „nikdy“. Možná nebudete perfektně připravení nikdy.

Jak tenhle cyklus konečně přerušit

Možná nejde o čas, možná jde „jen“ o odvahu. Someday ale není záruka, jediné, co máme k dispozici, je přítomnost. Třeba stačí jen malá změna perspektivy. Místo toho, abychom své sny posílali do neurčité budoucnosti, můžeme se občas sami sebe zeptat: Co kdybych dnes udělala aspoň malý krok? Zkuste si taky všímat, jak často slovo „jednou“ používáme. To bývá mnohdy první krok k tomu, abychom začali svoje sny brát vážně (nebo vážněji). Nemusíte přece hned vylézt na Mont Blanc, někdy stačí jen malý posun, který přesune sen z neurčité budoucnosti do dneška. Pak se může z hezké představy stát součást našeho života.