Říká se, jaká matka, taková dcera. V naší rodině si z toho děláme věčně legraci. Moje Kristýnka vypadá, jako by z oka vypadla tátovi. To dělají ty velké hnědé oči a vlasy, které v jejích letech nosil také takhle dlouhé.
Co se týče povahy, to už je jiná. Tluče se v ní směs genů dvou diametrálně odlišných osobností: introvert s extrovertkou, bohém s pořádkumilovnou „autistkou“, nedůvěřivec, který všechno a všechny zpochybňuje, a naivka, která věří všemu a všem.
Nedávno se mě kamarádka zeptala, co je na rodičovství nejtěžší. Pro mě to bylo připustit si, že moje dítě není „moje“. Že to je svébytná bytost s právem na svůj život. Že je úplně v pořádku, když jí někdy nerozumím. Že jsem neselhala jako matka, když občas udělá něco, s čím nesouhlasím. Že někdy musím zatnout zuby a nedávat nevyžádané rady, protože zkušenost je nepřenositelná. Koneckonců, kdo si může být jist, že máma a táta mají vždycky pravdu? I když to VŽDYCKY myslí dobře. Jsem šťastná, že dcera není moje kopie. Sice bych asi lépe dokázala předvídat, co udělá, ale byla by to nuda. Takhle mi spíš nastavuje zrcadlo a to, co v něm vidím, se mi občas nelíbí. Ale to je život.
Milé čtenářky, květnová Marianne je poctou mateřství, a proto opět pořádáme soutěž pro maminky a dcery. Vítězky od nás dostanou nezapomenutelný hýčkací den v Praze zakončený luxusním přenocováním a domů si odvezou i krásný dárek. Podmínky soutěže najdete zde.
P.S. Moje milovaná Kiki, těším se, až spolu oslavíme Den matek. Protože jen díky tomu, že ses mi narodila, zažívám ten nejkrásnější pocit na světě, mateřskou lásku. Miluju tě k zbláznění!
