Z hloubi duše brutálně upřímná Michelle Obamová

Globální žena

Mohou zkušenosti a postřehy vlivné Afroameričanky oslovit a okouzlit i nás, Středoevropanky? Ženy s jinými kulturními kořeny i příležitostmi danými rozdílnou velikosti země? Odpověď zní: může a jak! Těch momentů, kdy má člověk nad knihou chuť zaječet: „ale tohle přece důvěrně znám a řeším, nebo jsem řešila také“ je tolik, že se do Michell skoro zamilujete. Půvab, síla důvěryhodnost jejího vyprávění tkví v tom, že Michelle „nemele fráze.“ Její starosti v dětství i dospívání, se vzděláním, kariérou, mateřstvím i partnerstvím jsou jaksi globální. Je nám blízká, protože pochází z poměrů srovnatelných s českou nižší střední vrstvou a proto si zachovává střízlivost i v situacích, kdy se o ní stará tým zaměstnanců Bílého domu a řeší s Anglickou královnou například že je obě na oficiální akci tlačí boty. Pokud bychom její cestu do Bílého domu chtěli mermomoci napasovat na české poměry, představujte si romskou holčičky z vyloučené lokality, která se dostala až na pražský hrad.

Start, který nic nesliboval

Michelle se narodila 17. ledna 1964 v Chicagu. Domov Michellina dětství se nacházel na neatraktivní adrese čtvrti South Side, kterou okomentovala následujícím způsobem: „úpadek se těžko poměřuje, zvlášť když se člověk nachází přímo v jeho epicentru. Vždycky, když jsme s mým starším bratrem Craigem nastoupili po prázdninách znovu na základku Bryn Mawr, našli jsme na hřišti zase o něco méně bílých dětí. Nejdříve se zdálo, že odcházejí jen bílí, ale i to se změnilo. Záhy jako by se stěhoval každý, kdo na to měl.“ Michelliny rodiče na odchod neměli. Její otec onemocněl v necelých třiceti roztroušenou sklerózou. Robinsnovým, jak znělo její rodné jméno, poskytly ve svém domě azil teta Robbi a strýc Terry. Paralela se která se nabízí zní - v České verzi příběhu by Michelle uváděla jako adresu svého dětství mostecký Chánov.

Maminčina, tátova a dědova výchova...

„Když se nám s bratrem nedařilo, litovala nás jen trošku,“ vzpomíná Michell na maminčiny intuitivní výchovné praktiky. „Když se nám něco ohromně povedlo, pochválila nás právě tak, abychom věděli, že jí to potěšilo, ale zase ne tolik, aby se z toho stal důvod, proč jsme onu věc udělali.“

Tatínkova výchova ke vztahu k penězům – z pohledu živitele, který ví, že kvůli neléčitelné chorobě spěje k nemohoucnosti – byla velmi realistická. „Nejhorší je skončit jako chudák s domem na krku,“ říkal nám dětem. Vysvětloval, že jsou lidi, co se vydali ze všech peněz. Vzali si příliš velkou půjčku a nakonec sice měli pěkný dům, ale žádnou svobodu. Naší rodině nehrozilo, že budeme chudáci s domem na krku, protože především nehrozilo, že budeme mít dům. Tatínek cítil, že má omezené prostředky a dost možná i čas. Už chodil o holi a než jsem dokončila základku, z hole se stala berla a později dvě berle, vozík. Všechny peníze rodičů navíc nad chod domácnosti šly do vzdělání nás, dětí. Naši nejezdili na dovolené, nechodili na večeře... “ Jinou lekci v pochopení toho, jak nestrávené křivdy dokážou otrávit člověku radost i z toho, co se povedlo, brala Michelle zase od dědy Dandyho. Dandy, pravnuk otroků z Jižní Karolíny byl v jejich dětských očích věčně nabroušený a na vše nadávající pán. Jeho mrzutost pramenila z trpké životní zkušenosti, kdy se kvůli otevřené nebo skryté rasové diskriminaci nedostal ani ke vzdělání ani práci, na kterou měl intelekt a byla by dobře placená. Vychoval pět potomků, které na rozdíl od něj už vystudovat mohli. „Ale ani pak nedokázal úspěchy svých dětí přijmout jako částečně svůj úspěch. Při každém setkání s ním bylo cítit, jak dožívá v trpké sedlině vlastních zmařených snů.“ Vzpomíná Michelle.

I tohle trochu připomíná osudy mnohých českých prarodičů, které nediskriminovala barva pleti, ale špatný kádrový profil.

Seznámení s Barackem

Michelle vystudovala v roce 1885 sociologii na Princeton University a Právnickou fakultu na Harvard University v Bostonu. Pochopitelně s velkými dluhy za studentské půjčky. Stručný životopis konstatuje, že se ihned velmi dobře uchytila v právnické firmě Sidley Austin, kde se i setkala se svým budoucím manželem Barakem.

„Podívala jsem se na hodinky. „ Objevil se už ten člověk?“ houkla jsem na asistentku Lorraine. Její povzdech jsem slyšela až u sebe v kanceláři. „Představ si, že ne,“ zavolala. Vycítila jsem, že se dobře baví. Věděla, že mě nedochvilnost vrcholně vytáčí. Že v ní vidím jen a jen nafoukanost. O Barakovi si tou dobou povídala celá firma. Kupříkladu proto, že na právech teprve dokončil prvák a my na letní praxe přijímali absolventy druháku. Podle sekretářek, které ho viděly, když k nám šel na pohovor, nebyl jen zázračně inteligentní, ale ještě navíc vyloženě k nakousnutí. Já k těm zvěstem přistupovala skepticky. Měla jsem tu zkušenost, že jakmile oblečete černocha do obleku, běloši se mohou pominout. V letním seznamu zaměstnanců jsem si našla jeho fotku – nelichotivou, špatně osvětlenou průkazovku, na které byl kluk s úsměvem od ucha k uchu mírně mimoňským výrazem. …“ V době, kdy se tento později nejvlivnější manželský pár potkal, byli oba bez peněz. I Barack splácel dluhy za studia a jiskra rovněž nepřeskočila hned, ale postupně. Poučení, které z toho plyne? Být po studiích na startovní kariéře chudý je …normální. Současná česká epidemie představ, že koho „nevyvatí“ z domova rodiče, jeho životní úroveň se už v osmadvaceti nepodobá úrovni čtyřicátníků, je looser, je nesmysl.

Mateřství

Když se Michelle a Barck vzali, řešili logicky nejprve bydlení. Když pak zatoužili po dětech, ouha nedařilo se. I s tímhle „podrazem“ přírody, kterou nezajímá plánování a potřeba mít vše pod konrolou, se mnozí čeští třicátníci potkají. První vytoužené těhotenství samovolně potratila. Po té podstoupila léčbu. „Já i Barak jsme chtěli rodinu a já teď seděla sama u nás doma v koupelně a ve jménu vší té touhy jsem sbírala odvahu, abych si zabodla injekci do stehna. Tenkrát jsem možná pocítila záchvěv odporu k politice a Barackovu neutuchajícímu pracovnímu nasazení. Nebo na mne náhle dolehlo břemeno ženského údělu? V každém případě on byl pryč a já tady a zodpovědnost ležela na mne. Už tehdy jsem tušila, že v tomhle případě obětuju víc já, než on. Jemu nikdo neodebíral krev. On nemusel rušit schůzky kvůli vyšetření děložního čípku. Byl to milující a pozorný manžel a dělal co mohl. Ne že by to byla jeho vina, ale spravedlivé to nebylo a nadělalo mi to v hlavě zmatek asi jako každé ženě, která přísahá na rovnost pohlaví. To pro mě se přece všechno změní. To já budu muset na čas odložit svoje zájmy a karierní sny, abych naplnila kus snu, který jsme snili společně. Chci to? Zauvažovala jsem na okamžik. Chci, strašně moc to chci! A s touhle myšlenkou jsem se chopila stříkačky a zabodla si jehlu do těla.“

Pohádka o pohodovém skloubení mateřství a práci

Vše dobře dopadlo, Obamovým se v roce 1998 narodila dcera Malia Ann a o tři roky později Natasha, které nikdo neřekne jinak než Sasha. Michell pracovala dva roky před příchodem Malii na svět jako proděkanka pro studijní záležitosti na chicagské univerzitě. Rok po narození druhé dcery v roce 2002 nastoupila do nemocnice chicagské univerzity. Nejdříve jako výkonná ředitelka pro společenské záležitosti a pak postoupila na post vice-prezidentky pro společenské a externí záležitosti. V té době už běžela předvolební kampaň jejího manžela, kdy se čekalo, že se také zapojí a… Michelle padala na hubu. Nejdřív to tedy zkusila s sníženým úvazkem. „Neuvědomovala jsem si ovšem že částečný úvazek může vést poněkud patové situaci. Zvlášť když se jedná o okleštěnou verzi toho, co jste před tím dělali na plný úvazek. Aspoň takhle do dopadlo v mém případě. V práci jsem pořád docházela na stejné porady jako dřív a měla skoro stejné úkoly. Jediný skutečný rozdíl byl v tom, že jsem teď brala půlku platu a snažila jsem se to všechno nacpat do dvacetihodinového pracovního týdne. Částečný úvazek mi měl dát víc svobody. Jenže já měla spíš pocit, jako bych všechno stíhala jen napůl. Jako by můj život ztrácel zřetelné obrysy.“

Bílý dům

Barak Obama i díky velké podpoře své ženy zvítězil roku 2008 v listopadových prezidentských volbách. A pak ještě jednou ve volbách roku 2012. Sžívání Michelle s pravidly, výsadami i omezeními danými novou pozicí popisuje opět s nadhledem i otevřeností. „Teď byl Barak obklopen lidmi, jejichž povoláním bylo chovat se k němu jako ke vzácnému klenotu. Někdy mi připadalo, jako bychom se ocitli někde v dávné minulosti, kde se domácnost otáčela jen a jen kolem mužových potřeb, a to byl přesný opak toho, co sem chtěla, aby naše dcery považovaly za normální. Barackovi ta pozornost taky neseděla, ale neměl moc prostředků, jak ten cirkus regulovat.“

Michelle přes servis služebnictva, kuchaře, zahradníka a jiných výsad nezapomněla nikdy na realitu života, kterou poznala v dětství.

Na vrcholu fouká, zvlášť když jste černá žena všem na očích

Součástí role první dámy je neustálé sledování a mediální komentování každého hnutí vlásku a faldu na sukni. Co projde muži neprojde ženě, jakkoliv se zcela zásadně zapojila do programu boje s dětskou obezitou, otevřela Bílý dům všem vrstvám, věnovala se smysluplné charitě. Vedle nevybíravých útoků a neurvalých nadávek do goril se Michelle přizpůsobovala i tomu, že si rozhodně nemůže na sebe vzít co chce a kdy chce. „Někdy během Barackovi kampaně si lidé začali všímat, co mám na sobě. Nebo si toho začala všímat přinejmenším media, což na moje šaty upozornilo modní blogery. A to zase vyvolalo smršť komentářů napříč celým internetem. Ani nevím, proč se to stalo – možná proto, že jsem vysoká a nebojím se výrazných vzorů - ale bylo to tak. Skoro se zdálo, že pro veřejnost bylo moje oblečení důležitější než cokoliv, co jsem měla na srdci. Netěšilo mne to, ale snažila jsem se to vnímat jako příležitost naučit se něco nového a zjistit, kolik síly v sobě najdu v postavení, které bych si dobrovolně nikdy nezvolila. O módě jsem něco tušila, ale mnoho toho nebylo. Jakožto zaměstnaná matka jsem měla tolik práce, že jsem o tom co si oblékám moc nepřemýšlela. Během kampaně jsem si většinu garderoby pořídila v jednom butiku v Chicagu, kde jsem se šťastnou náhodou seznámila s Meredith Koopovou. Po Barackově zvolení se mi povedlo ji přesvědčit, aby se přestěhovala do Washingtonu a pracovala pro mě jako moje osobní stylistka. A za nedlouho se z ní stala i kamarádka.

Konec v Bílém domě

Všechno jednou končí, stejně jako Barackovo volební období. Michelle, jejíž dcery dospěly, končí své vzpomínání razantním ne vlastního vstupu do politiky. "Jednou provždy odpovím otázku, kterou mi lidé často kladou. Rozhodně nemám v úmyslu se ucházet o prezidentský úřad. Nikdy. Politice jsem nikdy nefandila a moje zkušenosti za posledních deset let na tom nic nezměnily. Dál mne odpuzuje a je mi protivná tím kmenovým dělením na černé a modré. Tou myšlenoku, že je potřeba si vybrat jednu stranu a té se pak zuby nehty držet. Tou neschopností naslouchat, uzavírat kompropmisy a někdy se prostě jen tak chovat slušně. Věřím, že politika v té nejlepší formě může být prostředkem pozitivní změny. Ale není to hřiště pro mne. Jsem obyčejná osoba, která se ocitla na neobyčejné cestě. Vyrůstala jsem s postiženým tatínkem v mrňavém bytě, s minimem peněz a ve čtvrti, která spěla k úpadku. Ale zároveň jsem vyrůstala uprostřed lásky a hudby v pestrém světě. Neměla jsem nic, anebo jsem měla všechno? Záleží na tom, jak chcete ten příběh vyprávět…“