„Tinder? Cože, ty máš Tinder?“ probliklo hlavou všem, kterým jsem oznámila, že si hodlám osudového muže najít přes seznamovací aplikaci. „Jasně! Vždyť takhle si kluka našla i Terka.“ Byla to moje zbraň, kterou jsem vytasila proti kousavým komentářům známých. Jenže jak sebevědomě jsem si Tinder založila, o to tragičtěji jsem si na něm vedla.
Slizké muže střídali zoufalci a já už propadala panice, že namísto svatebních zvonů budu slýchat pouze mňoukání dvaceti adoptovaných koček, o které se jako stařenka budu starat. Už už jsem vzdávala své počínání, když vtom, jak by řekla Bridget Jones, „ding dong“. Na fotce působil oplácaně, malého vzrůstu a hiphopového vkusu, přesto měl TO něco! Pod tím TO si představte strašně hodné oči a milý úsměv. Takový, o který jsem na Tinderu ještě nezavadila. Po pár vteřinách váhání jsem dala lajk, a světe, div se, on mně také. A jak už to tak v tinderovém světě bývá, match ještě zdaleka neznamená úspěch. Následuje totiž nejtěžší seznamovací fáze, a to oslovení a setkání v reálném životě. Uf, jdeme na to.
„Ahoj Alžbět, co ti udělalo největší radost o Vánocích?“ vykopl Kuba naši konverzaci a já nechápavě nadzdvihla obočí. Je právě 7. ledna 2019, 14 dnů po Vánocích, a tohohle kluka nenapadlo nic lepšího než se mě ptát na událost, která je už dávno pasé? Po krátkém rozmýšlení jsem se dala do psaní. Tentokrát ale budu ve své Tinder konverzaci upřímná, budu to JÁ. Napsala jsem tedy pravdivou odpověď a čekala, zda se naše konverzace bude vyvíjet. A ejhle, vyvíjela. Nepsali jsme si zběsile každou minutu, ale psali jsme si dostatečně intenzivně na to, abychom se chtěli sejít.
Když se chystáte na Tinder rande, pak pravděpodobně zažíváte dva stavy: nervozitu v kombinaci s extrémním bušením srdce, nebo nervozitu v kombinaci s extrémním bušením srdce a lehkou žaludeční nevolností. Já 22. ledna pociťovala hlavně únavu. Je třetí den, co jsem se pořádně nevyspala, zkouškové je v plném proudu a já chodím spát v jedenáct a usínám o půl čtvrté. Dneska na rande nemám náladu. Nemám náladu na to, abych vedla small talk a snažila se někoho okouzlit. Dnešní rande bych měla zrušit, nekouká z něho nic dobrého. Tohle rande si už teď říká o nominaci na „Trapas roku 2019“. A tak sedím v tramvaji č. 11 a přemýšlím, jak se mám z dnešní schůzky omluvit. Všechno působí jako hrozná výmluva a mě už teď mrzí, že toho neznámého kluka zklamu.
Tak dlouho jsem přemýšlela, jak se ze schůzky omluvím, až odvážným krokem směřuji ke kostelu sv. Ludmily na Míráku. Ten kostel miluju! Myslím, že lepší místo ke střetnutí jsme vybrat nemohli. I když jsme rande měli domluvené na 19.00, já už před Ludmilou stojím za deset sedm. Je zima, chodím dokola a potkávám neznámé tváře. Jedna z těch tváří by mohla patřit Kubovi, ale vždycky podvědomě poznám, že to není on. Najednou kolem Ludmily prochází kluk, kterému nevidím do obličeje. Přesto vím, že je to Kuba. Myslete si, co chcete, ale tenhle moment je pro mě dodnes hodně nevysvětlitelný. Něco mezi nebem a zemí. „Ding dong.“
A najednou sedíme v kavárně Zanzibar, přirozeně se bavíme o tom, jak nemůžeme spát, co děláme, kde bydlíme… a oba asi tušíme, že tohle není ta rozpačitá Tinder konverzace, kterou jsme už oba ve svém životě párkrát vedli. Tohle je prostě jiné. Jestli existují minulé životy, tak já už jsem s Kubou chodila. Možná i několikrát, jinak si prostě neumím vysvětlit, že si tak rozumíme. I když celý večer příjemně plyne, jeden zádrhel se přece jenom objeví. Loučení mi nikdy nešlo, ale loučení s Kubou u tramvajové zastávky Jana Masaryka až nápadně připomíná scénku vystřiženou z tragikomického filmu. Rozpačitá slova, žádná (mnou očekávaná) pusa a prazvláštní odchod ve mně vyvolává pochybnosti. Snad mi za chvilku napíše, shrne naše rande a nabídne další schůzku.
Nenapsal. Seberu veškerou odvahu a píšu já. Nejlepší nápad v životě. V září jsme se vzali.
