O její neutuchající energii bylo řečeno mnohé. Ale když s kaskadérkou a fitnes trenérkou Hanou Dvorskou mluvíte, stejně vás její elán překvapí. Říká o sobě, že je „obyčejná tělocvikářka“, ale kdyby byl každý tak obyčejný jako ona, svět by byl lepší. Kromě nasazení je totiž obdivuhodný i její náhled na život. V Marianne Talk nás pomyslně provedla zákulisím StarDance a vzpomínala i na těžké chvíle po rozpadu pětatřicetiletého manželství. Teď je ale zamilovaná a nebrání se ani svatbě v osmdesáti.
Když jste se loučila s tanečním parketem, váš taneční partner Michal Kurtiš vám poděkoval, že jste mu změnila pohled na život. V čem?
Trávili jsme spolu hodně času, kdy se netancovalo pořád, také jsme si povídali. Říkala jsem mu svoje zážitky a on to poslouchal. Je mladý kluk, má trošku jiné priority než já. Nesnažím se nikomu dávat rady a rozdávat moudra, ale vyplynulo to z toho, jak jsme si povídali. Možná jsem ho trošku víc postavila nohama na zem a vždycky jsem se ho snažila naladit pozitivně.
Zároveň ale řekl, že „deprese“ na vás sedla na tanečním parketu. Proč vás při tanci přepadaly chmury?
Bylo to pro mě těžké. Dost sportuju a když jsem se učila nový sport, tak mi to šlo. Tanec je taky sport a mně to nešlo. Jsou tam úplně jiné pohyby, než na které jsem zvyklá z tělocviku. Tam je všechno zpevněné, natažené, pravý úhel, jsem takový Tyrš. Tady jsem se měla celá rozvláčnit, vytáčet nohy do stran, špičky ven, uvolnit ruce i ramena... Tango pro mě byl úplný nesmysl. Měla jsem být v pozici jako bych skákala flopa, ale vydržte v tom dvě minuty! V choreografiích nemůžete nic ušmudlat, musíte si to pamatovat a já už jsem stařena. Mladé holky, Luciana se Sarou, nebo i Sean si zapamatovali kroky mnohem rychleji. Pak jsem si konečně všechno zapamatovala a najednou jsem měla v půlce tance naprosté okno, což se mi stalo během přenosu. Šlapala jsem zelí a vůbec nevěděla, co mám dělat.
Jak dlouho trvá naučit se jeden tanec tak, že máte pocit, že si pamatujete?
Takový pocit jsem neměla nikdy. Celý srpen jsme měli tréninky, učili jsme se boky, ruce, našlapovat, takové základy. Nakrucovali jsme se před zrcadlem, připadala jsem si i trapně, jak se kroutím a říkala jsem si: „Tohle dělat nemůžu, stydím se.“ A pak jsem si řekla: „Ne, to nejsem já. Mám roli tanečnice a hraju to.“
Specifické budou asi i taneční boty.
Když jsme je šli kupovat, zeptal se mě Michal, kolikátku mám, odpověděla jsem, že devětatřicítku a on na prodavačku: „Třicet osm standard.“Na tancování musí být boty o číslo menší.
Kolikero párů jste protančila?
Měla jsem smůlu, že jsem pořád měla latinu. Mrzelo mě, že jsem nedostala valčík nebo něco pomalého, třeba bych to i zatančila hezky. Jedny střevíce jsem protančila. Kdybych vydržela do prosince, musela bych koupit nové, protože už nebyly hezké. Už to byly rozšmajdané škrpále.
Jak to opravdu vypadá v zákulisí? Co se děje v den přenosu?
Ono se začíná vlastně už ve čtvrtek, kdy se jde předvést tanec bez kostýmu, aby se nastavily kamery a všechna světla. V pátek už jdeme večer v kostýmu, abychom ho vyzkoušeli, kdyby něco. V sobotu je generálka v kostýmu a večer přenos.
Jste velmi optimistický člověk, samý úsměv. Nicméně taky jste jako každý z nás prožila nějaké újmy. Jedna z nich přišla, když vaše manželství po pětatřiceti letech skončilo. Řekla jste, že tehdy jste si vyplakala nádor na mozku. Kde jste sebrala sílu zase se usmívat?
Mě to strašně sejmulo. Po pětatřiceti letech mě opustil manžel. Řekl mi, že dělá tlustou čáru a začíná nový život. Odešel k jiné ženě, s níž si pořídil děti. Byla jsem úplně nešťastná. Novou sílu jsem našla v nové lásce. Mívala jsem oči jen pro svého muže, tak jsem jiné neregistrovala, ale jednou jsem potkala kamaráda z družstva, poplakávala jsem a on se mě zeptal, co mi je. „Jarda odešel,“ řekla jsem. Pak jsem kamarádovi brečela na rameni, opakovala, jak miluju Jardu a on pořád poslouchal a byl skvělý psycholog. Postupně se do mě zamilovával a byl nešťastný z toho, jak pořád mluvím o bývalém muži.
Kdy mezi vámi přeskočila jiskra?
Najednou jsem toužila si s ním povídat, myslela jsem na něj, tak jsem mu zavolala: „Emile, pojď na limču a Emile, pojď na brusle…,“ Emil ochotně šel, pomáhal mi, najednou jsem viděla, jak je dobrý. Děkuju pánu Bohu, že to takhle dopadlo, protože jsem začala úplně jiný krásný život. S prvním mužem jsem dělala všechno: prala, uklízela, vařila, zařizovala. A najednou přišel člověk, který mně za všechno děkoval, který byl šťastný, který mi říkal, jaká jsem krasavice. Pomáhal, nakoupil, všechno. Nádhera.
Všechno zlé pro něco dobré.
Fakt. Když ženy v mém věku, nebo i mladší potká to samé, co mě a jejich chlapům hrábne a odejdou, tak říkám: „Holky, to bude dobrý.“
Chcete se vdávat v osmdesáti, jak k tomuto nápadu vůbec došlo?
Emil mě požádal o ruku, když jsem slavila šedesátiny. Na oslavu tehdy vyskákali kamarádi kaskadéři a paragáni. Všichni mi přinesli kytku a z kombinézy vytáhli takové koště. Poslední skočil Emil, kleknul přede mě a já si pomyslela: „To je trapné, teď mě bude žádat o ruku.“ Jenomže on to tak zaobalil a říká, že si mě chce vzít, ale kdyby to udělal teď, tak bych byla taková spokojená vdaná paní, že by si přál, abych byla pořád taková jaká jsem a že si mě vezme až na moje osmdesátiny. „Do té doby makej, ať jsi pěkná nevěsta,“ řekl. „Tak jo,“ odpověděla jsem. Takže mám snoubence.
Už abyste vybírala dort a koláčky.
Všechno už máme. Mám i tým družiček, kterým stejně jako mně. Teď si holky koupily družičkovské šaty. Míša, dcera, říkala: „Mami, ale když to nevyjde, tak my vás sesypem. Svatba bude.“
