Husitská farářka Martina Viktorie Kopecká pochází z ateistického prostředí, po dokončení střední školy pracovala v korporátu a studia teologické fakulty si prý vybrala jen proto, že chtěla „něco vystudovat“. Nakonec ale na škole našla mnohem víc než titul – hodnoty, po kterých pátrala celý život.

Rozhovor vedeme po mailu, zhruba měsíc od začátku karanténních opatření. Nikdo přesně nevíme, jak dlouho to celé bude trvat, vlastně jsme se ocitli v jakémsi bezčasí. Jak toto období vnímáte vy?
Celá tahle zvláštní situace začala v postní době. To je 40 dní před Velikonocemi. Italsky se postní doba řekne „Quaresima“ – odkazuje na číslovku 40 a ta je příbuzná slovu „karanténa“. Koneckonců, patronkou lidí před nákazou a epidemiemi je sv. Korona, to jsou zajímavé okolnosti.
Velmi zvláštní shoda.
Pokud se musíme každou postní dobu k té myšlenkové inventuře tak trochu nutit, protože žijeme blahobytně a nic nás vlastně netrápí, tak letos nám ten proces jde snadno. Otázkám, které jdou na hlubinu, čelíme dnes a denně. Dotýkáme se svých limitů, přemýšlíme o životě i o smrti, přenastavujeme žebříček hodnot. To, co doposud bylo běžné a obyčejné, se stává tím nejcennějším – setkání s lidmi, podání ruky, objetí.Před několika měsíci jsem vnímala, že se věci dějí ohromně rychle, točila se mi z toho hlava, ale tempo jsem přijímala jako výzvu, měla jsem na březen i duben naplánováno několik zahraničních cest. Myslím, že ten program byl na hraně mých možností. Najednou se skoro všechno zrušilo. Zčistajasna jde to, co jindy bylo naprosto nemyslitelné. Kolikrát jsme řekli od začátku tohoto roku, že „nemáme čas“? No, tak teď ho máme. Dostáváme možnost se něco dovědět o sobě, máme šanci začít některé věci dělat jinak nebo si v klidu odpočinout. A taky máme příležitost dívat se i na vztahy, ve kterých žijeme… Ale já vím, taky nám každý den přináší nové starosti.
A bohužel jich není málo. Jako farářka momentálně působíte hlavně po telefonu. Co právě teď nejvíc trápí vaše farníky?
Z mnohých farářů se stali youtubeři a zpovědníci po telefonu. Někoho trápí samota a ticho, jiného zase to, že jsou všichni doma a dělají hluk. Zažíváme situaci, na kterou jsme nebyli připraveni, nečekali jsme ji.Najednou jsme se octli v nevyžádaném workshopu „karanténa, teď a tady“. Ohromilo mě, jak rychle jsme si navykli, ušili roušku, přijali bezpečnostní opatření a zavřeli se doma. Připravili jsme si rýži, knihy a televizní ovladač. Jenže jak postupuje čas, začínáme zase tlačit na výkon. Ubývají nám síly, nápady i peníze.
Ze začátku to bylo vlastně trochu dobrodružství, ale časem už je to dlouhé.
Viděla jsem na ulici poměrně agresivní vystoupení vůči pánovi, kterému sklouzla rouška při přenášení nákupu do auta, roste frustrace, a tím i agresivita. Jsme bezmocní. A s tím se neumíme srovnat. Celý život jsme motivováni k akci, kdo chvilku stál, už stojí opodál, a to nechceme za žádnou cenu dopustit. A tahle rychlost bytí se nezpomalila postupně, ale na brzdu jsme šlápli tak, že si mnozí ťukli hlavou o čelo. Je to náraz. Škola pokory, kterou dostáváme, ať chceme, či nikoli. Situace dneška nás vede k 
podstatě, přežije to, co přežít má. Zbytek mohu oplakat, a přinese mi to úlevu, ale přijde zase den, kdy se budu muset z těch kolen posbírat a zase si stoupnout.Já sama jsem – kromě několika výletů na Kavčí hory – v bytě v centru Prahy, občas jdu na nákup, na sluníčko, pro kytky, ale uvědomuju si, jak klesá moje mentální kapacita, věci mi trvají mnohem déle, ztrácím motivaci vyžehlit si triko, vždyť mě v něm nikdo neuvidí. Jenže takto to dlouho nejde, pokud připustím úpadek, dovolím ho a schválím, je to cesta směrem dolů. A to nejsou duchovní hlubiny a krásy tajemna, to je prostě obyčejný...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ČERVNOVÉ MARIANNE, kterou si nyní můžete objednat až domů do schránky s POŠTOVNÝM ZDARMA. Objednávejte zde.

TITUL

Promotion