Když začínala, obcházela se svou sestrou Kristýnou s letáky pražské kavárny a nabízela, že ozdobí výlohy nebo zdi. A chytla se! Teď je žádanou výtvarnicí, jíž prezentují hlavně rozkošné autorské obrázky a papírové zboží – pro její značku MalovAnna tak typické.
Kromě otázky, kolik jí je let, se jí lidé často ptají, kolik měří (zdá se jim vysoká) a jestli, když se jí něco stane, bolí to i její dvojče Kristýnu. Naštěstí je tak milá, že odpoví i po milionté první. Náš rozhovor se během chvíle řinul jak řeka.
S malováním jsem začínala během studia fyzioterapie, byl to skvělý koníček, který navazoval na moje roky na ZUŠce.
Teď hlavně maluju, ale fyzioterapie se nedokážu vzdát. Dělám na sebe, mám svůj prostor, kam za mnou chodí klienti, k těžším pacientům jezdím domů, tam jde většinou o dlouhodobé spolupráce.
Dává mi to smysl. Cítím a slyším od lidí, že jim pomáhám. Mezi sebou šíří dobré doporučení, v tom je to podobné jako s malováním. Zpětná vazba je krásná.
Někdy je to tvrdé a smutné. U určitých klientů vím, že se jejich stav už nikdy nezlepší. A v nezlepšitelné situaci jsem tam od toho, abych dodala něco dobrého, musím být v pohodě, protože já tam dělám tu radost. Částečně i proto jsou moje obrázky tolik „ňuňu“, nějak se ty dva světy musejí vyvažovat. Někde se potřebuju dobíjet.
V tom má prsty moje dvojče Kristýna. Ona totiž byla schopná mě tak naočkovat, že jsem si začala věřit. Když se zpětně dívám, jak jsem byla zakřiknutá a všeho jsem se bála... Ale ona věřila, že to, co nabízím, lidi potřebují, jenom o mně musejí vědět. A přesně tak to bylo! Myslím, že každý by měl mít svoje dvojče, které mu zvedne sebevědomí. Na začátku jsem hodně malovala kavárny a výlohy a při zakázkách v Praze, což je stále nejčastější oblast poptávek, jsem bydlela u ní v bytě. Po kurzu krasopsaní a brigádě v USA ve svatební agentuře jsem se vrhla do svatebního průmyslu a tři roky dělala hlavně svatební tiskoviny. Nakonec jsem toho ale měla dost. Teď si svatbu „střihnu“ občas a to se pak na práci i těším. Baví mě sedět večer nad sto jmenovkami, slyšet, jak škrtá pero o papír, to je úplně relaxační zvuk.
Když se blíží termín, počty střílím od pasu a většinou mi zbyde tak pět kusů. Jinak marketing tvoří hlavně produkty e-shopu. Teď jsem nově udělala těhotenské deníky. Snažím se vždycky najít, co na trhu není v češtině. Připadalo mi zajímavé, že se v těhotenství a raném mateřství pozornost zaměřuje hlavně na děti a na maminky tolik ne. Do mého deníku můžou zachytit svoje těhotenské emoce, chutě nebo zapsat všechny nevyžádané rady. Ale není to drama. Mám ráda nadsázku, i ty ilustrace tam jsou někdy „zničující“. Věřím, že je dobré nebrat se tak vážně.
Obvykle se ozve klient s nejasnou představou i zadáním. Někdy stojí práci dostat se vůbec k představě, kde se bude malovat, zda tam není zkosená stěna, kde je či bude nábytek a tak dále. Když spoupracuju s architekty, tak ti tohle přesně vědí. Ve chvíli, kdy mám plochy, kam malovat, snažím se s prostorem pracovat: u země v koutku bude třeba liščí nora, nahoře ptáci, a když je v prostoru sloup či vyústění vzduchotechniky, vytvořím z něj strom nebo jinou pointu. Návrh dělám doma. Mám od klientů fotky a vizualizace, někdy mi pošlou foto plyšáka nebo hračku jako vodítko. Návrh maluju v grafickém tabletu, někdy přímo do digitální fotky pokoje. Pak přijedu a během jednoho dne to namaluju.
To mi trvá šest až deset hodin.
Po určité době, často kvůli nějakému nekomfortu v místě, buď je horko, nebo jsem nejedla, nebo mi „odcházejí“ oči. Ale tím, že mě to tak baví, se většinou dostanu do flow a uběhnou tři hodiny, ani o tom nevím.
Dodělám stěnu, pořádně si odstoupím a říkám si: „To je super! Jak jsem to jen zvládla?“ Vždycky zůstávám do té doby, dokud výsledek není dokonalý, i kdybych se měla sedřít. Někdy je projekt náročný, když jsem třeba malovala do krovu a malba začínala ve dvou metrech a končila ve čtyřech. Pak zhuntovaná řídím tři hodiny zpět domů, ale mám hodně dobrý pocit!
Zpočátku jsem měla ceny hodně nízko. Člověk potřebuje dorůst a stát si za svou hodnotou. Už mi není žinantní říct si o peníze, já taky ráda zaplatím profíkům za dobře odvedenou práci.
Já vidím i na tabletu rozměry na centimetry, a i když stojím blízko u stěny, pocitově vím, kolik je třeba metr. Načrtnu si to tužkou nebo jen tak rukou ve vzduchu, nepřipadá mi to složité.
Zkouším to občas, ale i v té barevnosti obrázky nakonec sklouznou k původním základům. Všechno je hodně intuitivní. Často se mi stává, že maluju a najednou si všimnu, že s okolním prostorem ladí moje oblečení. Teď mám takové zářivější období, frčí výrazné, dopaminové barvy. Dávám je nově do tiskových produktů, ale už je i nosím a doma si přetírám stoličky narůžovo!
Ano, stává se ze mě samozvaný interiérový designér. U posledních školek jsem vymýšlela i nákup nábytku a dalšího vybavení. Taky aby to nestálo majlant. Často vidím v domácnostech i komerčních prostorách drahé materiály, které jsou ale zabité, nepromyšlené. Chápu, že ne každý na to má buňky, ale já to tak silně cítím… Někdy mám potřebu říct majitelům podniku, že si to tam mají předělat. Stačí maličkost nebo právě obrázek přímo určený danému místu a prostředí. Dodá mu duši.
Anna Šišková (31) vystudovala fyzioterapii v Olomouci a stále se i této profesi věnuje. Většinu pracovního času ale maluje – teď nejvíce stěny komerčních prostor a dětských pokojů po celé republice. MalovAnna.cz, @malov_anna CESTA KE STYLU „Od dětství jsem chodila do výtvarky a na keramiku a měla jsem pocit, že to je to nejlepší, co se dá dělat. Na ZUŠce jsme měli výborného učitele, který mě naučil přemýšlet nad zadáním. Tvořili jsme opravdu velké celky, nad nimiž jsme dlouho přemýšleli a dlouho je realizovali. Probírali jsme různé malíře. Tam jsem pochopila principy autorů a autorství. Postupně se tak vykrystalizoval můj rukopis.“
Článek vyšel pod původním titulkem „Každý by měl mít svoje dvojče“ v časopise Marianne Bydlení 07/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Článek vyšel v časopise Marianne Bydlení, redakčně upraveno.
79 Kč
79 Kč
84 Kč
