Když přijde žena o partnera, změní se jí svět v jedné vteřině. V prostoru, kde ještě nedávno bylo „my“, najednou stojí jen „já“ – a vedle toho třeba malé dítě, které stejně jako ona potřebuje oporu. Jak čelit prázdnotě, kterou přináší předčasná smrt, a co všechno musí matka, která zůstane sama s dítětem, zvládnout? Pro Marianne.cz odpovídá pracovník poradny Vigvam Jan Kaňák.
Smrt partnera, zejména pokud po něm zůstane žena s malým dítětem, patří k nejzásadnějším životním otřesům. Ztratit protějšek znamená mnohdy víc než smutek, je to pocit, že se celý svět náhle zhroutil. A nebo se minimálně začal otáčet jinak.
Podle studií patří smrt partnera mezi nejvíce stresující životní události. Ti, kteří zůstali, vykazují výrazně zvýšenou psychickou zátěž, vyšší výskyt depresí, úzkostí a narušeného spánku. Pro ženu, která se ocitla sama s dítětem, znamená tahle ztráta nejen emocionální otřes, ale i praktickou a sociální výzvu. Přebírá odpovědnost za vše, co doposud sdílela s partnerem.
Popsat nejobvyklejší reakce po ztrátě partnera je obtížné, protože truchlení nemá pouze jednu podobu. Jak říká Jan Kaňák z poradny Vigvam, která se věnuje bolesti způsobené ztrátou blízkého člověka, říct o nějaké reakci, že je nejčastější, by mohlo vést k uchopení takové reakce jako normální a ostatních jako nenormálních, což by nemuselo být užitečné.
„Výzkumy ale naznačují, že mezi časté reakce patří určité znecitlivění a obtížnost uvěřit, že k úmrtí došlo. Již z této reakce je patrné, jak různorodé truchlení může být, protože tytéž výzkumy podotýkají, že tahle reakce může převládat od několika hodin po několik týdnů,“ vysvětluje Jan Kaňák.
Co všechno se v našem těle děje, když najednou přijdeme o nejbližší osobu? Je to směsice všech možných emocí, a nelze v žádném případě říct, že všichni, kdo se ocitnou v této situaci, prožívají ztrátu stejně. Ani to vlastně nejde. Každý jsme jiný. „Z hlediska emočního prožívání se objevuje často silný pláč, stýskání, smutek, ale i vztek. V některých případech úleva. Dále pak pocity prázdnoty, hořkost či úzkost, nebo vina,“ vyjmenovává odborník.
To, že právě vy něco z toho neprožíváte, ale neznamená, že je to problém. Jak říká Jan Kaňák pro Marianne.cz, jsou lidé, kteří emoce v rámci truchlení tolik neprožívají a je to tak pro ně v pořádku. To, jak pozůstalí řeší ztrátu blízké osoby, se liší nejen mezi jednotlivci, ale i v čase. Některé reakce trvají týdny, jiné měsíce až rok, některé můžou přetrvávat i několik let.
Ženy, které najednou zůstanou samy s dítětem, musí zvládnout nejen svůj smutek a truchlení, ale musí nějak reagovat taky na truchlení dítěte. „Do nějaké míry musí také zvážit a znova vymezit, jaké mohou být jejich role a odpovědnosti, a o co a o koho se mohou opřít, když potřebují pomoc,“ říká Jan Kaňák. Pro ženu, která byla zvyklá, že se o dítě starají oba a převážně oni dva, to není snadné. „Najednou se dostává do situace, ve které chybí nejen partner, ale taky přijde o někoho, s kým bylo možné sdílet rodičovské rozhodování a starosti,“ dodává odborník.
Ukazovat před dětmi svoji bolest a smutek, a do jaké míry a jak skrze emoce truchlení s dětmi komunikovat? A jak se vyrovnat s pocitem, že musím být silná pro dítě, i když sama jsem rozbitá na milion střepů? Podle Jana Kaňáka je otázkou, co přesně znamená „musím být silná“. „Z určitého úhlu pohledu na tom totiž není nic špatného a je možné tento postoj vnímat jako dobrý, protože podporuje přizpůsobování se prožitému úmrtí blízké osoby. Skutečně se zdá, že ne všechny emoce, které dospělý prožívá, patří do vztahu s dítětem. Tedy že je dobré je před dítětem vyjadřovat,“ dodává odborník.
Také se podle něj ukazuje jako relativně platné, že dětem pomáhá, pokud se zachová v rodině určitá rutina, která se praktikovala před úmrtím rodiče. Například ježdění na kroužky a podobně. A to lze zvládnout dobře také i díky tomu, že se rodič rozhodne, že „musí být silný.“
Pokud ale podle Jana Kaňáka „musím být silná“ znamená, že matka nemá právo na prožívání emocí, že nemá právo cítit se vyčerpaná, že nemá právo na to, či ono, pak to dobré vůbec není. „Může to vyznít jako zcela absolutní klišé, ale takzvaná sebepéče je v tomto ohledu, co se vyrovnávání se skutečností týče, velmi podstatná. Pokud nelze přijít na nic, čím by bylo možné se o sebe nějak starat, je zcela v pořádku poradit se o možnostech podpory,“ dodává.
Pokud jde o dospělé i o děti, vyhledat pomoc je zapotřebí kdykoli, když si o pomoc řeknou – respektive, když cítí, že by pomoc potřebovali. Není ostuda říct si o pomoc. Není ostuda oslovit odborníky a poradit se, když si prostě nevím rady. A i když se zdá, že „to nějak zvládnu“, vždycky se může hodit pohled zvenčí i rada, která vám možná uleví a pomůže. V případě dětí ale existují rizikové projevy, kdy by měla ovdovělá matka zbystřit a oslovit odborníka. Které to jsou?
Fungují vůbec nějaké rady? Jak říká Jan Kaňák, rady samozřejmě existují, ale nemají univerzální platnost. Někomu pomůže to, jinému něco úplně jiného. Určitě ale stojí za to některé z nich vyzkoušet, třeba vám aspoň trochu uleví. Spoustu užitečných rad najdete v brožuře Vigvamu Průvodce truchlením dospělých (na stránkách jsou k dispozici dvě verze, jedna je placená, druhá volně k stažení).Více informací najdete na https://poradna-vigvam.cz/
Zdroj: Autorský text ve spolupráci s poradnou Vigvam, Jan Kaňák
79 Kč
79 Kč
84 Kč
