Vztek matek už není tabu, říká psycholožka Hana Vaníčková

Občas mi připadá, jako by byl vztek „vyhrazen" pouze dětem, případně mužům, u kterých jako by naštvání bylo normální. Naopak od maminek se očekává, že by měly být vždy vyrovnané, laskavé, kdykoliv si vědět rady. Proč je vztek zcela legitimní i u žen - matek? A proč je vlastně „vzteklá matka" společensky nepřijatelná?

Myslím, že už se to zlepšuje. Během těch pár let, co se tomuto tématu s kolegyněmi věnuji, vnímám velký posun v tom, jak se toto téma prezentuje. Téma vzteku matek už není takové tabu, víc se o něm píše, mluví a ví. Objevila se řada kurzů a on-line materiálů pro zvládání vzteku. On vztek není právě líbivá emoce, takže se s ním moc nepředvádíme. Vzbuzuje v nás různé nepříjemné asociace. U dětí jsme jako společnost schopni vztek v nízkém věku už více tolerovat než třeba starší generace. U mužů to může být vnímáno až jako projev síly a mužnosti. U žen to může být více nepatřičné, přestože jde o základní emoci a známe ji úplně všichni. Pokud vnímáme matku pouze jako jemnou, laskavou, stále vyrovnanou, pak máme u vzteku pochopitelně problém… a naskočí nám různé nálepky jako fúrie a hysterka. Ale i matky, ba přesněji řečeno, právě matky, mají pro vztek hodně důvodů. Jsou často přetížené, nevyspalé, unavené a hůře emoce regulují. Společnost navíc může vytvářet tlak, že by to měly zvládat lépe a to jen zvýší jejich vnitřní frustraci. Mít vztek tedy není automaticky špatně. Jde obvykle o projevy v chování, které jsou negativně hodnoceny.

Znamená automaticky to, že když je vzteklá matka, bude vzteklé i dítě?

Ano. Dítě velmi pravděpodobně někdy vzteklé bude. Protože vztek je základní emoce a vztek tedy prožíváme v nějaké podobě všichni lidé alespoň někdy za život. Vy to ale nejspíš myslíte tak, že pokud žena svou emoci vzteku neovládá, je výbušná a vzteklá vůči dítěti nebo v situacích, kdy ji dítě vidí, pak lze předpokládat, že se od ní toto chování učí a bude se chovat podobně emočně. Ano, to je skutečně možné, ale neplatí to tak vždy, jak už to u psychologických jevů bývá. I na tomto se podílí hodně faktorů. Jako jeden z nich můžeme jmenovat temperament matky a dítěte, to jestli má i další vzory, jak se vztekem naložit. Klidné povahy mají k projevům vzteku dál. Ale ano, samozřejmě se děti nakládat s emocemi učí také podle toho, co vidí u nás rodičů, takže je prozíravé se nad našimi emocemi a tím, co dětem ukazujeme, zamýšlet. Zároveň se setkávám poměrně často s provinilými matkami, které na dítě jednou zvýšily hlas a obávají se toho, že ho doživotně traumatizovaly. Zde je třeba stále opakovat, že toto se stává, děti jsou na frustraci připraveny a je to pro ně vývojově důležité. Spoustu z toho, co s rodiči zažijí, velmi dobře integrují. V určitých situacích autentické projevení vzteku může být velmi důležité a učící. Naše děti potřebují, abychom pro ně byli ostatečně dobrými rodiči a tento pojem “good enough mother” psychiatra a psychoanalytika Winnicotta zahrnuje i to, že občas uděláme nějaký přešlap a nezareagujeme na dětskou potřebu okamžitě a bezchybně. Problém nastává u dlouhodobého neřešeného špatného zacházení s dítětem a to je už opravdu jiná kategorie.

Z čeho vztek matek vlastně vychází? Může to být třeba i únava, nedostatek spánku, obtíž zvládat domácnost, dítě a případně i práci?

Určitě to tak být může. Je to obvykle kombinace toho, co říkáte. Někdy je žena temperamentní a vždy měla se zvládáním vzteku problém, někdy se s ním naplno potkává, až když je výrazně přetížená a vyčerpaná, což bývá právě problém v raném mateřství. K nám do péče se dostávají ženy, které měly jinou představu o tom, jak budou své emoce spojené s dětmi zvládat a chtějí najít cestu, jak to dělat lépe.

Jak se naučit se vztekem pracovat? Existují nějaké speciální techniky?

Když mluvím s klientkou, která téma vzteku řeší, vždy postupně mapujeme, v čem ona sama vnímá potíže a odkud vlastně potřebuje toto téma vzít. Někdy se zaměřujeme více na prevenci, to znamená, že hledáme, kde žena může ubrat, dopřát si odpočinek, čas pro sebe, kde bere sílu, energii. Může to zahrnovat i téma, jak si vyžádat pomoc od druhých, podporu a pochopení u nejbližších, které může bolestně scházet. Někdy na nás vyplave hlubší osobní téma z historie klientky, které se vztekem souvisí a pak ho propracováváme na dlouhodobější psychoterapii. Někdy se věnujeme více tomu, jak zacházet s akutním vztekem, který žena obtížně zvládá. Jak může takovým situacím předejít, jak se zachovat, když už vztek nedokáže ovládnout, aby to bylo bezpečnější pro ni i dítě, jak se chovat poté, co se uděje nějaká taková vzteklá scéna, za kterou se třeba stydí nebo s ní zkrátka není v pohodě. Existují i různé techniky, které se dají použít. Týkají se hodně práce s naším tělem, dechem, s mentálním nastavením. Zjednodušeně řečeno, často hledáme, jak tělo přepnout ze stresu do klidu.

Jak vlastně může žena „přijatelně" ventilovat svůj vztek?

To přijatelně je pro každého něco trochu jiného. Pro některou ženu je v pořádku křik nebo zvýšení hlasu, pro jinou je to důvod pro velký pocit viny. I v tomto jsme individuálně rozliční. Přesto existuje jasná hranice a tou je násilí, které pochopitelně na dětech páchat nechceme. Čili obvykle vycházíme z toho, jak žena se svým vztekem zachází a hledáme polohu, ve které by jí a jejímu dítěti bylo lépe. Může to být zpočátku jen jeden krok lepším směrem, třeba že si včas uvědomí, že v ní stoupá vztek a kde ho cítí. Že nebude křičet vulgarity a dítě ponižovat, ale třeba zkusí říkat něco víc neutrálního, třeba informovat o tom, že má prostě vztek, nebo dělat nějaké zvuky nebo třeba i zpívat, že si zadupe nebo i zaskáče. Nebo že se od dítěte otočí alespoň stranou. Že zmačká papír nebo bouchne do polštáře, ale nebude dítě plácat. U jiné ženy to může znamenat, že si dovolí vztek uvědomit a projevit třeba tak, že o svém naštvání bude otevřeně mluvit nebo o něm napíše. Jak vidíte, zcela záměrně uvádím poměrně širokou škálu toho, jak vztek a jeho ventilace může vypadat.