Sebepoškozování už dávno není jen výjimečným projevem zoufalství. Přibývá dětí a dospívajících, kteří se navenek usmívají, ale uvnitř prožívají tak silné trápení, že si ubližují. Pálí se cigaretami, škrábou se, řežou do rukou nebo se koušou do různých částí těla. Psycholožka pro Marianne.cz vysvětluje, co za tím stojí a proč je důležité jít dětem příkladem.
Sebepoškozování se stává jazykem bolesti nové generace. „Někdy prostě musím. Jinak by ta bolest v hlavě nešla zastavit,“ svěřila se čtrnáctiletá dívka v anonymním dotazníku výzkumu olomouckých psychologů. A není sama. Podle nejnovější studie Univerzity Palackého se sebepoškozováním experimentuje nebo si pravidelně ubližuje zhruba 16 procent českých dětí a dospívajících. To představuje přes 70 tisíc mladých lidí, z toho více než 61 tisíc dívek.
Odborníci varují, že nejde o pouhý „trend“. Za zdmi dětských pokojů se odehrává tichá epidemie bolesti, kterou rodiče často přehlížejí. A ani společnost na tuhle bolest moc neslyší. Měli bychom naslouchat víc, nejen dnes, kdy si připomínáme Světový den duševního zdraví.
Okousané nehty, bouchání hlavou do polštáře, propichování kůže špendlíkem, štípání, škrábání až do krve, řezání… Tímto způsobem se děti a dospívající snaží zvládat silné emoce, které jinak neumí ventilovat. „Fyzická bolest přehluší tu psychickou a přináší krátkodobou úlevu. Často ale následují pocity viny a studu. Je to strategie, kterou volí jako v tu chvíli nejúčinnější a snadno dostupnou,“ vysvětluje pro Marianne.cz psycholožka PhDr. Anna Frombergerová z Endlessly s.r.o. Dlouhodobě jde však o strategii nefunkční a velmi rizikovou. Spouštěčem může být rodinné nebo vnitřní napětí, šikana, tlak na výkon, osamělost, nebo i nápodoba vrstevníků či vliv sociálních sítí.
„Když jsem poprvé náhodou viděla pořezané ruce našeho osmnáctiletého syna, byla jsem v šoku. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna on se uvnitř trápí. Když jsem se ale nad tím zamyslela, uvědomila jsem si, že ty nenápadné, ale jasné signály tu byly,“ vzpomíná pětačtyřicetiletá Romana na dobu, kdy se jejich syn sebepoškozoval.
Náhlé změny nálad, uzavřenost, podrážděnost, změny ve spánku a stravování. To všechno jsou obecné varovné signály, kterých si můžou rodiče všimnout. „Specificky pro sebepoškozování to je například nošení dlouhých rukávů či nohavic v horku, vyhýbání se tělocviku nebo koupání,“ dodává psycholožka Anna Frombergerová.
Když si všimnete, že se vaše dítě trápí a že si dokonce ubližuje, je snadné podlehnout frustraci nebo panice. Co mám dělat? Mám na něj křičet, zlobit se? Podle psycholožky Anny Frombergerové je hlavní zachovat klid, neodsuzovat a nevyčítat. Žádné fráze typu: To přejde, nebo: Děláš to schválně. Nevydírat emocionálně, nepřilévat vlastně další emoce už k těm, se kterými si dítě neumí poradit.
„Nevyhrožovat dítěti tím, co bude, to ho ještě víc zneklidní – jestli to uděláš znova, zavřou tě do blázince. Neřešit to jen zákazem, ale snažit se porozumět, pochopit a pomoci,“ dodává odbornice. Romana tehdy synovi řekla: „Vidím, že tě něco trápí. Jsem tu pro tebe, když si budeš chtít promluvit.“ Nenutit, aby vám dítě hned něco řeklo a vysvětlovalo. Hned se nevyřeší nic. „Důležité je vyhledat odbornou pomoc, třeba nejdřív pro sebe a zkonzultovat postup.“
Možností je celá řada, první je ale motivace. Dítě musí chtít, aby mu bylo líp. Pak se dá pracovat dál. „Psychoterapie je jedním z nejčastějších způsobů léčby, obvykle odborníci používají kognitivně-behaviorální (KBT) nebo dialekticko-behaviorální terapii (DBT). V kontextu rodiny je samozřejmě významná rodinná terapie, pokud je problém zakořeněný v rodinné dynamice, rodinném fungování či dysfunkčním rodinném systému,“ vysvětluje Anna Frombergerová pro Marianne.cz. A pokud se přidají deprese, silné úzkosti a další diagnózy, někdy to nejde jinak než přistoupit k medikaci. V akutním případě pak i krizová intervence.
Někdy je největší pomocí informovaný a klidný dospělý. Prevence je vlastně pro veškeré rizikové chování velmi podobná. A to je kvalitní vztah s dítětem. Dítě musí vědět, že se může svěřit bez toho, aniž byste ho odsoudili. Zajímejte se o jeho svět, včetně toho online. „Ne jako formu kontroly, ale opravdového zájmu. Učíme děti taky svým přístupem. Jak my umíme zvládat stres a své emoce?“ radí psycholožka Frombergerová. Zdá se to být zřejmé, ale důvěra a pozornost jsou nejlepším štítem proti bolesti, kterou dítě nedokáže vyjádřit slovy.
Zjistili jste, že se vaše dítě poškozuje? Je to šok, a jak říká maminka Romana, najednou začnete pochybovat i o tom, jestli jste dobrý rodič. Vina však není na místě. Nepanikařte, a i když se to zdá jako absolutně nesplnitelná věc, pokuste se zůstat v klidu. Vytvořte si plán. Možná bude fajn, když nejprve kontaktujete odborníky a necháte si poradit. Za to se nemusíte stydět!
Měli byste taky zajistit, aby doma bylo bezpečno. Ukliďte ostré předměty, žiletky, léky nebo jiné věci, které by mohly ohrozit zdraví. Je to projev péče, ne kontroly – dítě potřebuje vědět, že chráníte jeho tělo, aniž byste ho soudili. Jedno je ale jisté. Připravte se na to, že cesta k nápravě bude dlouhá.
V případě, že se vaše dítě sebepoškozuje, můžete kontaktovat krizovou linku, například Linku bezpečí (telefon 116 111), nebo využít anonymní chat s psychology na Endlessly.cz, který je díky Nadačnímu fondu Twisten Foundation zcela zdarma.
Zdroj: autorský text, Endlessly s.r.o., Nadační fond Twisten Foundation
autorský text, Endlessly s.r.o., Nadační fond Twisten Foundation
79 Kč
79 Kč
84 Kč
