„Nebav se s cizími lidmi...“ Je tato rada stále vhodná? Zjistěte, proč je třeba ji upravit

To, že nás rodiče vychovávali určitým způsobem, neznamená, že nemá smysl zamyslet se nad otázkami výchovy novým pohledem a s přihlédnutím k dnešnímu světu. Pravdou je, že obecně jsme dnes mnohem méně společenští než tomu bylo dřív a komunikace s cizími lidmi je nám nepříjemná – ať už se máme objednat u doktora, požádat někoho na ulici o radu či pomoc nebo jet několik pater se sousedem ve výtahu. Třeba za tuhle naši sociální neschopnost může částečně i zakořeněné pravidlo, že s cizími lidmi se nemluví. 

Mohlo by se vám líbit

Jak přimět děti pomáhat s vánočním úklidem bez hádek a křiku. Zapojte je podle jejich pravidel

Je společenské dítě roztomilé, nebo mu hrozí nebezpečí?

Co když máte doma malé dítě, které je přirozeně společenské, komunikativní a zvídavé a nadšeně zdraví každého, koho potkáte v supermarketu? Možná sama jako rodič nemáte takové situace ráda, protože vaše společenské dítě strhává pozornost i na vás a vám je to skutečně nepříjemné. Chcete v něm ale zabít tu kouzelnou bezprostřednost, díky které vesele komunikuje s cizími lidmi a vykouzlí tak každému úsměv na tváři? To by byla škoda. Jenže možná vás zároveň napadá, jestli ho tahle otevřenost nemůže dostat do nebezpečí.

Každý cizí člověk není hrozba

Když děti v dobré víře učíme, že s cizími lidmi se nesmí bavit, může to být pro ně bez širšího kontextu dost matoucí. Nechceme přece, aby neuměly navazovat kontakty, aby si neuměly říct o pomoc nebo aby je situace, kdy musí komunikovat s doktorem, učitelem nebo jiným dítětem nepřiváděla do úzkostných stavů. To všechno totiž znamená „mluvit s cizími lidmi“ a dovednosti, které si tím děti vybudují, pak využijí po celý život. Nechat děti myslet si, že každý cizí člověk je špatný a hrozí nám od něj nebezpečí, není záměr. Pokud se dítě ocitne samo a v nouzi, musí vědět, že je v pořádku požádat cizího člověka o pomoc. Stejně tak je v pořádku zdravit lidi v obchodě, stejně jako to dělají malé děti v roztomilých videích, na která občas narazíme na sociálních sítích. Je ovšem důležité děti naučit, aby nikdy s nikým cizím nechodili a nic si od něj nebrali.

Mohlo by se vám líbit

Sourozenci bez rivality: Jak vychovat spřízněné duše? Vyhněte se největším chybám

Sama si pamatuji situaci z dětství, kdy jsem jela metrem domů a máma na mě čekala na zastávce. Na Smíchovském nádraží ale moje souprava končila a všichni jsme museli vystoupit. Rozplakala jsem se a měla jsem strach, že se nedostanu domů. Hned jsem si vyhlédla mladou paní, která vypadala mile, a zeptala jsem se jí, co mám dělat, že bydlím až dál. Utěšila mě a vysvětlila mi, že za chvíli přijede další metro. Když mi pak nabídla žvýkačku (asi aby mě uklidnila), rozsvítila se mi v hlavě červená kontrolka, že od cizích lidí si nesmím nic brát a žvýkačku jsem odmítla. Kdybych se tehdy řídila radou, že s cizími lidmi se nesmím bavit, zřejmě bych s pláčem seděla na Smíchově ještě dnes.

Najděte kompromis mezi společenskou otevřeností a bezpečím

Jak tedy v dětech pěstovat přátelskost, aniž by byly příliš důvěřivé? Podle Reeny B. Patel, odbornice na rodičovství, pozitivní psycholožky a behaviorální terapeutky, je klíčem spíš všímavost než zákazy. „Je důležité učit děti rozdíl mezi lidmi, které znají a jimž mohou důvěřovat, a těmi, které neznají – a také to, jak by se jejich chování mělo lišit,“ vysvětluje. „Rozhovory na veřejnosti jsou v pořádku, ale je potřeba dávat konkrétní příklady podezřelého chování a říkat dětem, co v takové situaci dělat.“ Psycholožka také zmiňuje několik základních pravidel, která by děti měly znát: „Je důležité je naučit, že dospělí nikdy nežádají děti o pomoc,“ říká. „Děti by nikdy neměly následovat dospělého, který je prosí, aby mu s něčím pomohly nebo je láká, aby jim něco ukázal, aniž by s nimi šel i rodič nebo jiný dospělý, kterému důvěřují.“

Mohlo by se vám líbit

Proč děti zlobí: Psycholožka varuje, že možná volají SOS

Děti se nemusí bavit s každým

Učit děti slušnému chování je samozřejmě důležité. Stejně důležité ale je, aby věděly, že nejsou povinny se s někým okamžitě zapojovat do rozhovoru – zvlášť pokud daného člověka neznají. Některým dětem trvá déle, než se otevřou a začnou komunikovat, a to je naprosto v pořádku. Pokud hned nereagují na pozdrav nebo otázku na jméno, okolí (a někdy i rodiče) je rychle označí za „stydlivé“. Podle odbornice ale takové nálepky dětem spíš škodí – berou jim pocit kontroly nad vlastními hranicemi. „Dětem je potřeba neustále připomínat, že mohou odejít, že nemusí vyhovět ostatním a že nemají povinnost se s někým bavit, pokud je jim to nepříjemné,“ radí. „Můžete si zvolit vlastní rodinné heslo, které dítě použije v situacích s cizími lidmi.“ A platí to i pro nás rodiče. Zdvořilost ano, ale ne za cenu vlastního nepohodlí.

Zdroj: autorský článek, parents.com

Mohlo by se vám líbit

Zákaz sociálních sítí do šestnácti let: Je dobrý nápad odstřihnout teenagery od online světa?