Kolikrát jste jako dítě od svých rodičů slyšela varování, abyste se nebavila s cizími lidmi? Tato fráze je tak zažitá, že ji zřejmě máme tendenci říkat i svým dětem, když je chceme ochránit. Jenže stejně jako u jiných výchovný metod, i zde je potřeba se podívat na stará pravidla novým způsobem a uvědomit si, zda je věta: „Nebav se s cizími lidmi“ skutečně to nejlepší, co našim dětem předat.
To, že nás rodiče vychovávali určitým způsobem, neznamená, že nemá smysl zamyslet se nad otázkami výchovy novým pohledem a s přihlédnutím k dnešnímu světu. Pravdou je, že obecně jsme dnes mnohem méně společenští než tomu bylo dřív a komunikace s cizími lidmi je nám nepříjemná – ať už se máme objednat u doktora, požádat někoho na ulici o radu či pomoc nebo jet několik pater se sousedem ve výtahu. Třeba za tuhle naši sociální neschopnost může částečně i zakořeněné pravidlo, že s cizími lidmi se nemluví.
Co když máte doma malé dítě, které je přirozeně společenské, komunikativní a zvídavé a nadšeně zdraví každého, koho potkáte v supermarketu? Možná sama jako rodič nemáte takové situace ráda, protože vaše společenské dítě strhává pozornost i na vás a vám je to skutečně nepříjemné. Chcete v něm ale zabít tu kouzelnou bezprostřednost, díky které vesele komunikuje s cizími lidmi a vykouzlí tak každému úsměv na tváři? To by byla škoda. Jenže možná vás zároveň napadá, jestli ho tahle otevřenost nemůže dostat do nebezpečí.
Když děti v dobré víře učíme, že s cizími lidmi se nesmí bavit, může to být pro ně bez širšího kontextu dost matoucí. Nechceme přece, aby neuměly navazovat kontakty, aby si neuměly říct o pomoc nebo aby je situace, kdy musí komunikovat s doktorem, učitelem nebo jiným dítětem nepřiváděla do úzkostných stavů. To všechno totiž znamená „mluvit s cizími lidmi“ a dovednosti, které si tím děti vybudují, pak využijí po celý život. Nechat děti myslet si, že každý cizí člověk je špatný a hrozí nám od něj nebezpečí, není záměr. Pokud se dítě ocitne samo a v nouzi, musí vědět, že je v pořádku požádat cizího člověka o pomoc. Stejně tak je v pořádku zdravit lidi v obchodě, stejně jako to dělají malé děti v roztomilých videích, na která občas narazíme na sociálních sítích. Je ovšem důležité děti naučit, aby nikdy s nikým cizím nechodili a nic si od něj nebrali.
Sama si pamatuji situaci z dětství, kdy jsem jela metrem domů a máma na mě čekala na zastávce. Na Smíchovském nádraží ale moje souprava končila a všichni jsme museli vystoupit. Rozplakala jsem se a měla jsem strach, že se nedostanu domů. Hned jsem si vyhlédla mladou paní, která vypadala mile, a zeptala jsem se jí, co mám dělat, že bydlím až dál. Utěšila mě a vysvětlila mi, že za chvíli přijede další metro. Když mi pak nabídla žvýkačku (asi aby mě uklidnila), rozsvítila se mi v hlavě červená kontrolka, že od cizích lidí si nesmím nic brát a žvýkačku jsem odmítla. Kdybych se tehdy řídila radou, že s cizími lidmi se nesmím bavit, zřejmě bych s pláčem seděla na Smíchově ještě dnes.
Jak tedy v dětech pěstovat přátelskost, aniž by byly příliš důvěřivé? Podle Reeny B. Patel, odbornice na rodičovství, pozitivní psycholožky a behaviorální terapeutky, je klíčem spíš všímavost než zákazy. „Je důležité učit děti rozdíl mezi lidmi, které znají a jimž mohou důvěřovat, a těmi, které neznají – a také to, jak by se jejich chování mělo lišit,“ vysvětluje. „Rozhovory na veřejnosti jsou v pořádku, ale je potřeba dávat konkrétní příklady podezřelého chování a říkat dětem, co v takové situaci dělat.“ Psycholožka také zmiňuje několik základních pravidel, která by děti měly znát: „Je důležité je naučit, že dospělí nikdy nežádají děti o pomoc,“ říká. „Děti by nikdy neměly následovat dospělého, který je prosí, aby mu s něčím pomohly nebo je láká, aby jim něco ukázal, aniž by s nimi šel i rodič nebo jiný dospělý, kterému důvěřují.“
Učit děti slušnému chování je samozřejmě důležité. Stejně důležité ale je, aby věděly, že nejsou povinny se s někým okamžitě zapojovat do rozhovoru – zvlášť pokud daného člověka neznají. Některým dětem trvá déle, než se otevřou a začnou komunikovat, a to je naprosto v pořádku. Pokud hned nereagují na pozdrav nebo otázku na jméno, okolí (a někdy i rodiče) je rychle označí za „stydlivé“. Podle odbornice ale takové nálepky dětem spíš škodí – berou jim pocit kontroly nad vlastními hranicemi. „Dětem je potřeba neustále připomínat, že mohou odejít, že nemusí vyhovět ostatním a že nemají povinnost se s někým bavit, pokud je jim to nepříjemné,“ radí. „Můžete si zvolit vlastní rodinné heslo, které dítě použije v situacích s cizími lidmi.“ A platí to i pro nás rodiče. Zdvořilost ano, ale ne za cenu vlastního nepohodlí.
Zdroj: autorský článek, parents.com
autorský článek, parents.com
79 Kč
79 Kč
84 Kč
