Kateřina Žbirková prožila po boku zpěváka Miroslava Žbirky sedmatřicet let. Byly naplněné hudbou, láskou i vzájemnou oporou. Dnes pečuje o jeho odkaz s klidem a citem, prostřednictvím koncertů, výstav i dalších projektů, v nichž jeho písně znova ožívají. V předvánočním rozhovoru mluví o síle písní, které dávají naději v neklidném světě, ale i o tom, pro je důležité nezapomínat na lásku a empatii.
Katka Žbirková byla Mekyho partnerkou, manažerkou i tichou oporou. Před časem vydala otevřenou autobiografickou knihu Katherine - Katka Žbirková: Můj život s Mekym, v níž s citlivostí a nadhledem vzpomíná na jejich společnou cestu. Zároveň pokračuje v realizaci koncertních a výstavních projektů, které udržují Mekyho hudbu živou, a podílí se i na silných současných výpovědích, jako je klip k písni Naivná, jenž dostal nový rozměr kvůli tragické střelbě na filozofické fakultě před dvěma lety.
Nejkrásnější Vánoce byly asi ty, které jsme slavili u mých rodičů. Maminka vařila, takže jsem neměla žádné starosti, navíc ona je fantastická kuchařka. Odpoledne jsme se vždycky sebrali a šli k rodičům. Hlavně když byly děti malé, tak to bylo nejpohodovější. Užívaly si svátky, dárky. S dětmi jsou vlastně Vánoce vždycky krásné, má to svoje kouzlo.
Meky měl tradici, kterou mu dala jeho maminka, jež pocházela z Anglie. Vždycky říkal, že chce dárky dvakrát. Jednou dvacátého čtvrtého, a podruhé pětadvacátého, protože v Anglii se dávají dárky 25. prosince ráno. Myslím, že si to užíval spíše z legrace.
Velký význam mělo hlavně to, že se nám ho podařilo s Davidem dokončit, přestože bylo z velké většiny už nahozené. Vlastně i David byl vybraný Mekym, aby album produkoval, takže to nebylo tak, že to na něj zbylo. Meky věděl, jakou bude mít podobu, nazpíval ho, ale že to vyšlo tak, jak se naplánovalo, ve stejném termínu, že se ahrávalo v londýnském studiu, které si Meky vybral, pro mě mělo velký význam.
Vidím to na streamingových platformách, kde neustále rostou čísla, což je neuvěřitelné, ale i na koncertech, které jsou sice bez Mekyho, ale s jeho hudbou. Meky si na tom dával vždycky záležet, aby byly jeho skladby nadčasové, aby nebyly poplatné době. A mnohé z nich vydržely třicet, čtyřicet let, tak doufám, že to ještě nějakou dobu potrvá.
Já je většinou poslouchám z pracovních důvodů. Někdo mě třeba požádá, že chce písničku do filmu nebo do seriálu, nebo když dělám dramaturgii koncertům. Málokdy si je pustím jen tak, spíše se soustředím na pracovní stránku věci. Ale když od něj něco zaslechnu v rádiu, třeba když řídím, tak mě to zahřeje, a mám pocit, že tady ten Meky tak nějak pořád je.
Já to tak nemám. Snažím se všechno házet do pozitivna, že ho tady nějakým způsobem pořád mám. Někdy mi je samozřejmě smutno, ale většinou to je v jiných chvílích, při jiných vzpomínkách, které mě někdy přepadnou. Ale když slyším jeho song, tak to mám naopak.
Optimista… Nejprve by vám řekl, že se tomu musí smát. Protože on byl i pěkně velkej depkař, nakonec má na kontě i takové písničky, jako do Člna mi stále tečie voda. U něj se to tak nějak střídalo. Myslím, že by byl hodně smutný z toho, co se děje ve světě, hlavně bezprostředně na Ukrajině. I písnička Nejsi sám z posledního alba vyšla v den, kdy byla Ukrajina napadená, a myslím, že to bylo hodně symbolické. Tyhle věci by ho vyloženě bolely. Asi by nám řekl heslo Johna Lennona Give Peace A Chance, nebo od Beatles All You Need Is Love. Lásku potřebujeme hodně, ne v partnerském slova smyslu, ale v tom všeobecném. Porozumění a empatie, kterou Meky taky hodně řešil, mělo i album Empatia, v tom by viděl nějaké řešení. Je potřeba se pořád snažit, nevzdávat to. To by byl asi jeho odkaz.
Je to tak. Pro Davida je výjimečná asi v tom, že se na ni napracoval nejvíc, až z toho byl Meky nervózní. Ale to bylo proto, aby udělal dojem na tátu, věděl, že je to pro něj důležité. Říkal, že to nemůže odevzdat v tvaru, za kterým nebude na sto procent stát. Jeho ambice byla dělat na tom albu, byl to takový test od Mekyho, a vyšel. A skladba Naivná byla moje nejoblíbenější z toho alba, a pak dostala úplně jiný rozměr v tom, že klip k ní navrhla Terezka Doležalová, která byla jednou z postřelených na filozofické fakultě 21. prosince 2023.
To jsem si ani neřekla já. Původně jsme se dohodli, že klip k téhle skladbě udělá tatínek Terezky David Beránek, který Mekymu dělal spoustu klipů, mimo jiné i Empatia. A to ještě dřív, než se stala ta tragická věc. Když se neozýval, tak jsem mu někdy v lednu zavolala, a teprve na konci ledna jsem se dozvěděla, co se stalo. Tak jsem mu řekla, že samozřejmě počkáme, až nebude 24 hodin v nemocnici, protože jsem věřila, že to dobře dopadne.
A on mi pak v dubnu sám zavolal, že Terezka je na tom fyzicky lépe a že ji potřebují dostat psychicky do pohody, a jestli by mi nevadilo, že by ten scénář a námět ke klipu napsala ona. Aby ji nějak zaměstnal. Já jsem okamžitě souhlasila, přijela jsem za ní, ještě byla v Motole, ona si sestavila štáb, spolužáci, kamarádi, přítel. Tam jsme si řekli, že se do toho pustíme a v létě jsme to na Kampě natočili podle toho, jak si to Terezka přála. Projektovala do klipu vlastně přání, že chce zůstat tou naivnou, že chce být ta holka, která nemá žádné starosti. To je asi vrací do života.
U téhle konkrétní písničky bylo důležité to, jak Mekyho napadl ten text. Stáli jsme jednou na přechodu a on viděl holku v Terezčině věku. Díval se na ni a říkal, to je přesně ten věk naivity, ale té krásné naivity, která pak pomine, když přijdou starosti, práce, děti. Tam už naivita dostává na frak. Myslím, že Terezka do toho klipu vtiskla i tu naději, abychom si v sobě udrželi tuhle hezkou naivitu, přes to, co se nám děje.
Bylo tam několik takových vrstev nebo odkazů. Lennon byl zastřelený, a zřejmě to tam Terezka chtěla mít, Kampa byl její výběr, i Lennona zeď jako připomínka toho, že skončil rukou vraha, podobně jako její spolužáci. Myslím si, že to bylo symbolické. Plus Meky a jeho láska k Beatles a Lennonovi. Prostě se tam potkalo víc věcí a jsem ráda, že tam jsou. Myslím, že Lennon má i dnes pořád co říct z hlediska míru. Podle mě by byl taky z toho všeho kolem smutný.
Pro mě je to přirozené. Jednak jsme s Mekym pracovali dlouho, když děti odrostly, tak jsem se už podílela na všech jeho věcech. Takže je to přirozené pokračování, ne že bych se teď najednou rozhodla, že něco budu dělat. Vím, že hudba pro něj byla nejdůležitější, ani ne fyzická existence, ale existence těch skladeb. Proto se snažím, aby jeho skladby fungovaly a žily dál.
Mám další plány, jak to dál posouvat, jsou to vlastně i jeho plány, protože toho hodně navymýšlel dopředu, takže mám takový manuál, jak postupovat. Ochránkyně? Někdo se musí starat, kam ty písničky půjdou, mám třeba nabídky na reklamy, u kterých si musím dávat pozor, aby se jeho skladby nedevalvovaly, protože peníze nejsou všechno.
Zatím šly projekty v intencích toho, co si sám vymyslel. Koncert Symphonic Night jsem sice pojmenovala já, protože jsem byla na podobném koncertu, který se jmenoval Beatles Night, kde byly skladby Beatles v instrumentálním provedení. Ale ten nápad měl Meky, vzít skladby a udělat je instrumentálně, kde by jeho hlas nesl nějaký nástroj. Dokonce měl ty nástroje vymyšlené, i vybraného aranžéra.
I další projekty vycházejí z jeho nápadů. Zatím jsem byla tvůrčí, pokud jde o výstavu Roky a dni, která probíhala v Národním muzeu v Praze, Bratislavě a Londýně. Tomu by se Meky hodně smál, že visel na Národním muzeu na vlajkách, z toho by byl úplně hotový. Jeho oblíbená sarkastická hláška totiž byla – odcházím do muzea, budou mě vycpávat. Takže najednou viset v muzeu, to by asi jeho idea nebyla.
Já jsem z rodiny, kde spolu rodiče byli 52 let, do té doby, než táta umřel. Mekyho rodiče spolu byli skoro 60 let. My jsme z takových stabilních rodin, a myslím, že to mělo vliv i na naši rodinu, protože pro nás byl rodina posvátná, důležitá. Pro Mekyho i pro mě, a doteď je. S maminkou mám pořád úzký vztah, i s dětmi. David žije sice v Londýně, ale často jsem já tam, nebo on přijede sem.
Třeba píseň Katherine, kterou pro mě Meky napsal. Na začátku jsem to brala trochu jako samozřejmost, že pro mě napsal píseň, no a co jako. Byla jsem ráda, ale nečekala jsem, že skladba přežije. A čím víc žije, přežívá v lidech, hraje se v rádiích, tím víc si té skladby vážím. Každopádně se podle toho jmenuje i moje knížka, kterou napsal Honza Vedral.
Na začátku mě to zachránilo, bez práce bych to asi nedala, sedět doma a brečet, to by mě asi úplně zničilo. Byly projekty, které byly rozjeté, narozeninový koncert, album. To bylo práce tak na rok, do toho přišla výstava. Neměla jsem volný čas, a pořád jsem jela. To mě zachránilo. Teď přirozeně tolik práce není, ale zase pro mě pracuje čas. Neznamená to, že ta ztráta je nějak menší, ale nemyslím na ni tak často, nebo v takových hloubkách, jako tehdy.
Není žádný obecný recept, co se týče truchlení, každý si musí najít svoji cestu. Někdo odjede do teplých krajů a tam se válí u moře, oddělí se od běžného života, někdo chodí na hřbitov a pláče, někdo se rozhodne, že bude sportova... Všechno je to ale legitimní, pokud to pomůže se se ztrátou vyrovnat.
Tak samozřejmě Vianočná (o prímerí). Meky ji natočil už v roce 2013, právě v Abbey Road v Londýně, a tahle skladba je i tom, co se teď děje. Mekyho inspirovaly události první světové války, kdy se dohodla vojska na Štědrý den, že nebudou útočit. Stáli na hranicích a měli příměří, což se zdá, že se ani po čtyřech letech nedá na Ukrajině domluvit, protože není vůle. V tom klipu k písni se Meky dívá na televizi na konflikty, které v té době byly, a je to takový protiklad k Vánocům. Abychom si uvědomili, že ne všichni lidi mají pohodu, a abychom trochu otevřeli srdce a pomohli. Nemusí to být válečný konflikt, pomáhat se dá kdekoliv. To myslím, že by bylo jeho poselství.
Zdroj: Autorský rozhovor s Kateřinou Žbirkovou
Zdroj: Autorský rozhovor s Kateřinou Žbirkovou
79 Kč
79 Kč
84 Kč
