Režisér Jiří Havelka: S dětmi se snažím být co nejvíc. Čtu jim, vozím je na kroužky a když onemocní, jsem s nimi doma

Sešli jsme se v bývalém kině Galaxie, kam jste se začátkem podzimu přestěhovali s Dejvickým divadlem. Na jak dlouho a proč?

Jsme na periferii Prahy, u metra Háje, a budeme tu hrát nejméně do června příštího roku. V Dejvickém divadle totiž probíhá rekonstrukce, a když jsme řešili, kde budeme během té doby hrát, objevili jsme opuštěné kino Galaxie, jedno z prvních multikin ve střední Evropě. Má devět sálů a už řadu let je nepoužívané. Jelikož je to veliký prostor, přizvali jsme sem kolegy: festival 4+4 dny v pohybu, divadlo Minor, DanceConnected a DAMU. Jsou tu tedy jeviště, dva výstavní sály, zkušebna a také bar, který navrhl Krištof Kintera.

Jak si zvykáte?

Zatím mám pocit, že se nám podařilo vytvořit prostředí, které jsme si vysnili. Naším cílem je otevřít to tu místním lidem, část vstupenek bude vždy k osobnímu odběru. A rád bych, aby to tu žilo i přes den, ostatně dopoledne hraje divadlo Minor. Do baru si můžete přijít jen tak na kafe a zjistit, že se tady každý den děje několik akcí. Chtěli bychom vplout do ekosystému Jižního Města a vzájemně se inspirovat. Například spolupracujeme s místním gymnáziem, studenti nám dělají uvaděče.

Uměleckým šéfem Dejvického divadla jste se stal loni. To jste si vzal hned zkraje roku pořádný úkol.

To ano, ale s tím jsem do toho šel. Věděl jsem, že začneme transformací a budeme vysazeni mimo místo, kde divadlo sídlilo skoro třicet let, takže musí tak jako tak dojít k určité změně, zvenku i zevnitř. Pro mě to znamená občerstvit se mnoha jinými pohledy. Rozžít takovouto kulturní stanici je velký úkol, takže nervozita byla veliká.

Evidentně se nebojíte změn. Platí to ve všech oblastech?

To bych si asi netroufl říct. Do každé změny se člověk musí trochu nutit. Zbavit se jistot a zajetých kolejí stojí úsilí a energii. Každý je klidnější, když má kolem sebe prostředí a lidi, které zná, vyšlapané cestičky do práce a z práce. Každá změna je do určité míry boj sama se sebou. V tom, co dělám v divadle, se snažím vyjíždět ze zajetých kolejí pořád. Asi víc než v jiných, osobních oblastech. Pro živé umění je to nutná podmínka. Nemůžete ustrnout v tom, že už něco umíte a víte. To pak přestanete riskovat. A to je konec. Já měl taky štěstí, že jsem dlouho učil na DAMU, takže jsem byl pořád v kontaktu s mladší generací.

Už neučíte?

V jednu chvíli jsem se z toho potřeboval vyvázat. Právě kvůli tomu ustrnutí. Osm let jsem vedl katedru a na konci druhého období jsem na sobě cítil, že už nepřináším nic nového.

To je vzácná míra sebereflexe.

V tomhle máme jistou generační výhodu. U předchozích generací jsme to vesměs moc neviděli. Kdo dosáhl vyšší pozice, většinou se v ní držel dlouho. Některá místa přitom vyžadují pravidelnou obměnu, třeba jako post prezidenta, premiéra, ale i poslance, a v institucích veřejné správy jsou to ředitelé. Nikdo nemá zůstávat ve funkci čtyřicet let.

Nechybí vám setkávání se studenty?

Trochu v kontaktu se školou pořád jsem, občas tam mám workshopy, ale je to čím dál tím méně. Teď mě na několik sezon zcela pohltilo Dejvické a Galaxie. Ale v určitém ohledu mi to chybí, to jo. Neříkám, že mě to třeba ještě nečeká.

Je o vás obecně známo, že jste stále v jednom letu.

Je pravda, že nějaký balanc mezi mít příliš práce a akorát práce pořád hledám. Ale už jsem se naučil líp rozlišovat, do čeho jít a do čeho ne. A co my víme, třeba se všechno za pár měsíců zastaví samo. Bude vyhlášen válečný stav a kultura začne fungovat úplně jinak.

To se doufejme nestane. Politická a historická témata vás nicméně zajímají dlouhodobě, čemu to přičítáte?

Není to tak, že bych si řekl: teď popíšu tuhle historickou epochu. Spíš mnou zahýbe něco ryze současného, co má zdroj v minulosti. V něčem, co zůstalo nedořešeno, nebo v nějakém faktu, který má vliv na přítomnost.

To byl případ vaší oceněné hry Elity, kterou vydala Audioteka v podobě audioknihy, že?

Elity vznikly víceméně na objednávku Slovenského národního divadla. Dostal jsem svazky StB a vytvořili jsme inscenaci založenou na vývoji lidí, kteří za minulého režimu spolupracovali s tajnými službami a dnes jsou veřejně činní. Když jsem námět studoval, Andrej Babiš byl ministrem financí a porovnání těch svazků s rozhovory, které tehdy dával, vytvářelo silné napětí. Speciálně pro Audioteku jsem pak napsal a zrežíroval třeba audioseriál Agent. Částečně vychází z inscenace Vražda krále Gonzaga, kterou jsem režíroval v Dejvickém divadle, ale v audioknize je rozpracovaná do zvukové rekonstrukce otravy a umírání Alexandra Litviněnka. Nicméně nejde mi primárně o politický apel.

A o co tedy?

Chci vést dialog s publikem. Pokusit se rozvířit usazené hodnotové nastavení, nechat do sebe vrážet odlišné perspektivy. Dostat do našeho ustáleného pohledu malé prasklinky, které nás nutí zpochybňovat. Nejde mi ale o edukaci, nedělám apelativní divadlo, na to se soustředí spousta jiných tvůrců. Třeba u těch Elit nešlo o to, někoho vinit, ale vytvořit krajinu mizejícího svědomí. Divadlo je dnes velmi politické a angažované a není divu. Homo sapiens jako sociální tvor je nutně i člověk politický, protože není izolovaný. Je součástí své doby, společenství lidí, kteří ji s ním žijí.

• Jiří Havelka: Divadelní režisér, dramatik, herec a moderátor, člen divadla Vosto5 a od ledna 2025 umělecký šéf Dejvického divadla. Na své domovské DAMU osm let vedl Katedru alternativního a loutkového divadla. Filmovou tvorbu zahájil v roce 2019 debutem Vlastníci, k němuž napsal scénář podle představení divadla Vosto5 Společenstvo vlastníků. Dále natočil dokudrama Očitý svědek a film Mimořádná událost, na nějž navázal tragikomedií Zahradníkův rok. Jeho dokudrama Elity a audioseriál Agent získaly ocenění Audiokniha roku.

Se svými dětmi tyhle věci asi zatím neprobíráte, na to jsou ještě malé, že?

Moje vlastní děti ano, je jim teprve deset a pět. I když s Anežkou už si něco trochu ťukám. Ale dlouho jsem žil i s nevlastními dětmi, které jsou starší. Vojtovi je devatenáct a s ním se dá mluvit o hodně věcech do hloubky, i když je jeho doménou spíš IT a kybernetika, má i velký historický přehled. Ale není to tak, že bych chtěl dětem nutit svůj postoj. Je to stejné jako s diváky: jde o ten hovor samotný. O vzájemné ovlivňování slovem. Ono to je už dost omleté, ale dialog není od slova dva. Dia znamená skrz nebo prostřednictvím. Takže slovem se propojujeme. No a v divadle to je nejen slovem, ale skrze umělecký obraz. Nikdy to není jen intelektuální záležitost. Ten hovor se uskutečňuje skrze zážitek.

Řadu let uváděl předávání knižních cen Magnesia Litera. Tíhl jste k literatuře odmalička?

Úplně odmalička ne, nebyl jsem takové to dítě, co si zaleze někam s knížkou a nevyleze, dokud ji nepřečte. Ale pak se to nějak zlomilo na střední škole. Najednou jsem začal chodit do knihovny a půjčovat si všechno, co šlo. Myslím, že to tenkrát u mě hodně nakopla nějaká často vysmívaná povinná literatura. Jestli si dobře vzpomínám, byli to Škvoreckého Zbabělci.

Dostanete se ke čtení aspoň tu a tam? A jak jsou na tom vaše děti?

Čtu pořád hodně. Mám narvanou čtečku a vysokou hromadu knih u postele. Ale spíš načítám věci k tématu, kterým se zrovna zabývám kvůli divadlu nebo filmu. Teď jsem třeba hodně četl o Tomáši Baťovi. Ale absolutně nestíhám mít přehled o všem novém, co vychází. A někdy, zřídka, se mi stane, že otevřu nějaký knižní tip od kamarádů a vcucne mě to tak, že to přečtu za dva večery nebo spíš dvě noci. To se mi teď stalo u Písně proroka Paula Lynche. To byla šílená jízda. Věty, které nemají nic společného s popisem, jen s emocí a proudem, který vás strhává. A čtu dětem. Teď jsme s Ferdou přečetli za jeden večer knihu Můj táta píše knihu.

Jsou i okamžiky, kdy opravdu odpočíváte?

Odpočinek je právě třeba čas s dětmi. Snažím se být s nimi co nejvíc, v létě jsme byli tři týdny v Itálii, ale jezdím s nimi i na festivaly. A vlastně si odpočinu s klukama z divadla Vosto5. Jsme parta už třicet let, jezdíme na zájezdy, děláme improvizace, hrajeme spolu minimálně jednou do měsíce. Je to práce, ale vždycky se na ni těším. I divadelní zkouška je někdy skoro jako meditace, když se plně propadnete do toho, co tam probíhá, když jste součástí toho vznikajícího flow. Necítím se udřený prací.

Jste rád, když je jí hodně? Máte pak pocit naplněného života?

Vlastně ano. Neumím si sednout a psát proto, že mám zrovna volné čtyři hodiny. Myslet na víc věcí mi pomáhá. V improvizaci se to používá jako cvičení – zahltíte mozek, abyste se dostala do nehlídaných vod, které moc nepodléhají autokorekci. Když po mně skáčou děti, nápady mi naskakují rychleji a ochotněji, to už mám vyzkoušené. A je mi v tom příjemně. Když nejsem plně zaměřený na tu jednu věc, kterou bych měl zrovna udělat, pozornost se sice částečně tříští, ale zároveň se uvolní kreativní místa v mozku, která jsou jinak hůř dostupná.

S malými dětmi má člověk méně času na tvorbu, zato ten čas bývá koncentrovanější.

Přesně. Není to utrpení, nelamentuju, že teď potřebuju chvilku pro sebe, protože mám práci. Spíš se to všechno vzájemně propojuje a ovlivňuje.

Vozíte děti na kroužky?

Vozím. Anežka už je samostatnější a už tam někdy dojede sama. Ale Ferda je malý. Zrovna dnes se chystáme na judo. Občas je beru i na zkoušky. Když nám plány naruší nemoc, nevezmou ho do školky, tak jsou prostě se mnou. Pořád improvizujeme. Ale to známe všichni, ne?

Užíváte si zimu, nebo jste spíš letní člověk?

Zimu si užívám moc, ale že bych si sjel desetikilometrovou alpskou sjezdovku, to už dávno ne. Mám moc rád větrné sporty a třeba kite je boží i na lyže. Předloni jsem byl v Gruzii na zasněženém jezeře, které obklopují sopečné hory a fouká tam. Na kitu to bylo geniální. Jedete na skialpech nebo snowboardu přírodou, kam chcete, to bylo naprosto skvělé. U nás se takhle jezdí třeba na Moldavě. Prostě cestujete krajinou jenom na vítr, posouváte se terénem, v Gruzii šlo dokonce vyjet na zasněžené sopky, nádhera. Je to zas úplně jiný pocit než lítání na kitu u moře, tam hodně jezdíte od břehu a zpátky, pokud si tedy nedomluvíte nějaký delší downwind. Jinak ve Vosto5 jsou hodně oblíbené běžky. Kluci jsou vesměs sportovní dříči, já jsem dost rekreační sportovec.

Je o vás známo, že máte rád dobré jídlo. Vaříte?

Dobré jídlo mám rád, i když jsem teda klidně schopný týden jíst hotdogy a kebaby. Ale pak si rád zajdu do restaurace, mám slabost pro asijskou kuchyni. Moje vaření je bohužel tristní. Doma máme párkovač, tak někdy dělám párky v rohlíku, nejlepší je ale prý moje tortilla. Kromě toho jsem schopný zvládnout rýži s mraženou zeleninou na pánvi nebo těstoviny, podle mě docela dobrý. Naštěstí máme v partě excelentní kuchaře, třeba Kubu Málka nebo Jirku Sulženka, a tak po mně nikdo nechce, abych na výjezdech vařil. Jinak jsem ale schopný si v luxusní restauraci všechny naštvat tím, že poprosím o kečup. Vždycky na mě zůstanou zírat. Se synem jsme oba kečupoví, nejradši bychom si dali kečup i k jablku. Ale kupuju samozřejmě ten zdravý, ne tolik sladký. To je v podstatě rajče, ne?

No jasně! Tady na baru v Galaxii vidím lahve s „ingrediencemi“ označujícími psychické stavy. Co byste si dnes namíchal?

Dneska jsem takový temnější. Vždycky je tam nějaká úzkost, smutek, samota – a k tomu je potřeba přilít humor. Když máte jakkoli temný střik a přidáte do něj humor, hned se to dá pít. Jinak je to k nepřežití.