Sabina Laurinová: Zrcadlo, které mi nastavují moje dcery, se mi někdy moc nelíbí a protestuju

Přiznám se, že mám dnes takzvaný den blbec. Co vám v takovém případě pomáhá?

To znám. Ne každý den je růžový, může nastat spousta situací, které vás vyhodí z konceptu. Stane se, že se probudíte s hezkou náladou, s chutí užít si den a vyřešit vše, co vás čeká. A stačí jeden drobný zádrhel, pohled nebo telefonát, a člověka to úplně rozhodí. Jsem hodně citlivá a empatická, což přináší výhody i nevýhody. Například hodně nasávám energii a atmosféru okolí. Celý život si říkám, že si kolem sebe musím vytvořit větší bublinu, aby mě to tolik nerozhazovalo. Kdykoli vidím, že je někdo smutný nebo má špatnou náladu, snažím se mu pomoci a zároveň to na sebe trochu přetáhnu. Takže si musím dávat pozor, abych se v tom neutopila. A když mám den blbec, chytám se záchytných bodů, aby se mi všechno nerozsypalo. Hledám si drobnosti, které mě potěší a odtrhnou od toho, v čem se nacházím.

A co zaručeně zabírá?

Může to být rozhovor s někým, koho mám ráda, nebo klidně i s někým milým a laskavým, kdo mi náhodně vstoupí do cesty. A třeba si i sama natrhám nebo koupím kytku. V létě se potěším terasou, což je místo, kde se vyrovnávám sama se sebou a se vším kolem. Do příjemné nálady mě dokáže dostat dobrá káva, květiny, příroda, ale i lidé. Jeden člověk vám náladu pokazí, jiný vás zase vrátí do pohody. A taky musí být vždycky něco, na co se můžu těšit. Nebo si dávám drobné cíle, které odvedou moji pozornost od toho, v čem se nacházím. Vždycky mám totiž pocit, že když splním nějaký úkol nebo se mi něco povede, jsem o to pevnější a spokojenější člověk, a hned se cítím líp. Ale stane se i to, že se mě nepohoda drží celý den. Může to souviset s hormony nebo s počasím, s tím už jsem se naučila trochu pracovat. Spíš se ale snažím nějak to vytěsnit.
 

Abyste splínu tolik nepodléhala?

Moje profese přináší i to, že pod slupkou role, kterou zrovna hrajete, mohou být i starosti nebo smutek, které vás trápí v soukromém životě. K profesionalitě patří i to, že se tyto emoce naučíte potlačit a nedat na jevišti nic najevo. Samozřejmě, taky to vždycky nejde. Když jdu třeba do obchodu a tam je na mě někdo nepříjemný, protivný, říkám si – chápu to, asi má starosti, ale já bych si to ve své práci nemohla dovolit. My jsme takoví „vojáci“, kteří se musí v práci povznést nad osobní záležitosti a vyřešit si je až doma.

To má taky něco do sebe, díky roli si na chvíli odpočinout od sebe samé a reálného života.

To ano, dostanete se „nad sebe“. Musíte mít nad rolí nadhled a zároveň tu postavu věrohodně ztvárnit, i když sama žijete a uvažujete jinak. Takže ano, je to dobrá terapie. A často se mi stává, a to už je asi profesionální deformace, že když jsem třeba u lékaře a řeším něco vážného, vidím tu situaci nejdřív jako pozorovatel. Sleduju dění kolem sebe, jak se kdo chová, a nasávám atmosféru. I nepříjemné zážitky do sebe ukládám pro případ, že bych je náhodou musela použít při ztvárnění nějaké role.

To může pomoci.

Někdy ano, protože vás ten problém úplně nerozmačká. Odmalička jsem byla velký pozorovatel, možná to už byl zárodek mé herecké dráhy. Ráda jsem seděla na lavičce, sledovala kolemjdoucí a přemýšlela, kam asi jdou a proč, čemu se smějí, proč jsou smutní, proč křičí. Hrozně mě to zajímalo. Jak se chovají, jak u toho vypadají. A tohle pozorování je také prostředek při vytváření role.

Sdílela jste to tehdy s někým, třeba s kamarádkou?

Myslím, že ne. Na okolí možná působilo zvláštně, že ta malá holka vysedává na lavičce a kouká. Když jsem jako dítě slyšela o zajímavé situaci, chtěla jsem si to vyzkoušet, zažít to. Pamatuju si, jak jsem asi v sedmi letech šla s maminkou k zubaři a ona mi cestou vyprávěla, že když byla malá, sedla si u zubařky na křeslo, a jakmile doktorka vzala do ruky vrtačku, maminka se sebrala a utekla. Venku se schovala pod schody a pak ji dlouho hledali. Chtěla mi tím vysvětlit, že to byla hloupost a já že se nemusím bát. A jak myslíte, že to dopadlo? Přišly jsme do ordinace, paní doktorka vzala do ruky nějaký nástroj – a já jsem si to prostě potřebovala zkusit. Takže jsem utekla z ordinace i z budovy a schovala se pod schody. Nakonec mě našli a přivedli zpátky. Otázka je, jestli to brát jako začátek mé budoucí profese, případ pro psychiatra, nebo netradiční smysl humor.

Mamince to jistě okamžitě došlo.

Ano. Byla jsem velmi temperamentní dítě a dělala jsem spoustu vylomenin a průšvihů. Rodiče to se mnou museli mít těžké. Lidé, kteří mě neznají, se často podivují: To bych do vás neřekl, že jste tak temperamentní, působíte tak křehce. Nebo že máte takový smysl pro humor. Lidé obecně rádi škatulkují, závěry by se ale měly dělat, až když druhého pořádně poznáte. Já osobně už jsem také přestala mít předsudky, protože už se mi stalo, že jsem se v duchu musela dotyčnému omluvit.

Jaký průšvih z dětství vám utkvěl v paměti?

Měla jsem hodně úrazů, protože jsem dělala, co se dělat nemá – třeba jsem lezla po stromech. Dost času jsem trávila venku, byla to doba, kdy děti nosily klíč na krku, tak jak to známe z filmů. Můj temperament mi přinášel útrapy. Úrazy a šití, skoro useknutý prst, rozbitá brada. Byla jsem taková nenechavá, jak by řekla starší generace. A taky nesoustředěná, akční, na základce mě zajímalo všechno, jen ne škola. Potřebovala jsem volnost a prostor pro fantazii. Dlouho jsem si hrála. Ve staré skříni jsem měla na celé poličce nádherný mikrosvět, pokojíček pro malé panenky, od kuchyně přes koupelnu až po obývák. Hodiny jsem seděla na zemi a hrála si s Martínkem, jak jsem říkala panence-plaváčkovi. Ze zátky od piva jsem mu udělala formu na pečení a pekla v ní buchtu nebo koláč, co měl na stolečku. Nikdy jsem se nenudila, pořád jsem něco vymýšlela.

Jste jedináček a máte dvě dcery. To jsou úplně jiné světy, že?

V dospělosti mě mockrát napadlo, že by se mi hodilo mít bráchu nebo ségru, se kterými bych si rozuměla a mohla s nimi sdílet věci, které se nehodí ani na probírání s kamarádkami. Jako dítě jsem tím ale netrpěla. U nás na patře bydlela stejně stará holčička a měla o tři roky mladšího bráchu. Dveře byly věčně otevřené, a jen co jsme přiběhly ze školy, Soňa, já jí dodnes říkám Ňoňa, šla k nám nebo já k nim a hrály jsme si. Takže společnost jsem měla. Je ale fakt, že jedináček většinou dostává hodně lásky, a to byl i můj případ. Mám to štěstí, že rodiče jednak stále mám, jednak jsou spolu a lásky do mě vtiskli opravdu hodně. Výhodou bylo i to, že jsem se neměla s kým srovnávat a na koho žárlit. Na druhé straně na mě rodiče možná byli o to přísnější, aby ze mě nevyrostl sobec.

Mám stejnou zkušenost. Také jste se musela z principu o vše dělit s kamarádkami?

No jistě. Došlo to tak daleko, že jsem rozdávala věci, které byly nedostatkovým zbožím. Házela jsem je z balkonu kamarádům. Tehdy byly fronty na banány, ale i na jablka, a protože jsem ty děti měla ráda, chtěla jsem jim udělat radost a postupně jsem jim naházela těch pár kousků ovoce, co maminka pracně sehnala. Sousedům jsem zase pro radost hodila naše rádio. Zrovna bylo mistrovství světa v hokeji a my měli rádio ve tvaru puku. Spadlo jim na terasu na stůl, přímo do nedělního oběda. Byla to příjemná noblesní rodina, která se u nedělních obědů scházela i s příbuznými. Když jsem je tak z balkonu pozorovala, připadalo mi, že tam mají moc ticho. A tak „dostali“ rádio. Zkrátka jsem měla neustálou potřebu dělit se, někdy až moc. A myslím, že mi to zůstalo.

A také vás pak u dcer zaskočily běžné sourozenecké třenice?

A jak! Nebyla jsem zvyklá na komunikaci sourozenců a na to, že si mezi sebou musí leccos vysvětlit – různým způsobem. Takže když se do sebe holky zakously a začaly se hádat, často jsem byla strašně překvapená. Brala jsem to jako svoje selhání: To je špatně vychovávám? Mám zasáhnout? A tohle že jsou sourozenci? Vždyť se přece musí mít rády… Kamarádky, které mají víc dětí, mě pak uklidnily, že to je úplně přirozené. Ale je pravda, že se dodnes snažím o soulad. Mezi dcerami je šestiletý rozdíl, takže každá má zatím trochu jiné zájmy a pohled na život. Ale jak mladší dospívá, pomalu se to vyrovnává. Důležité je, že se mají rády a podporují se. Moc bych si přála, aby to tak zůstalo i v dospělosti. Ale vím, že v některých případech se to vymkne…

To už není v naší moci. Jaká je pro vás tahle fáze mateřství, kdy už děti pomalu pouštíme?

Myslíte do dospělosti, do života? Přesně si pamatuju jednu situaci, bylo mi tak osmnáct. Přišla jsem domů, bylo už později večer, maminka na mě čekala, nemohla spát, a říkala: Já jsem měla strašný strach. A já na to: Jaký strach? Z čeho? Co by se mi asi tak mohlo stát? Prosím tě, mami, v klidu, jdi si lehnout. Maminka tehdy vyslovila památnou větu: Počkej, až budeš sama mít děti, pochopíš to. A já si pomyslela, že je rozhodně nebudu takhle hlídat a strachovat se.

Asi se nemusím ptát, jak to dopadlo.

No jistě – u svých dcer to snáším ještě hůř. A moje osmdesátiletá maminka má pro určité věci větší pochopení než já. (smích) Na jedné straně mám pocit, že dnešní mladí lidé jsou v něčem daleko vyspělejší, než jsme bývali my, možná i díky sociálním sítím a technologiím. Že leckdy vědí i víc než my. Zároveň mám ale pocit, že jsou v určitém ohledu křehčí a v některých situacích bezradnější. Často o těchto věcech přemýšlím.

A k čemu jste došla? Z čeho ta křehkost pramení?

Možná z toho, že dnes je vše nadosah. Potřebuju si něco koupit? Není problém, otevřeno je i v deset večer. Proč mít jídlo připravené doma, vždyť si můžu zavolat službu… Život je mnohem pohodlnější. Já tohle neměla a to mě donutilo víc se snažit. Být víc v pohotovosti. Ale přiznávám, že i když je jedna dcera už dospělá, je jí dvacet tři, a druhá skoro, pořád se o ně bojím. Snažím se to v sobě zpracovat, protože strach o ně mám velký a budu ho mít asi pořád. Ale zároveň si pamatuju, že já už v patnácti byla se sestřenicí pod stanem u Máchova jezera. Holky bych v tom věku asi nepustila. Nevím, jestli je více kriminality, nebo o ní jen víc víme, ale v člověku to vyvolává obavy.

Co je dokáže zmírnit?

Potřebuju důvěru, tu především, a spolehlivost. Když se domluvíme, v kolik dcera přijde domů, je třeba to dodržet nebo aspoň dát vědět. U té starší už tohle neřeším, ta už bydlí sama. Snažím se jí ale být poblíž a kdykoli připravena pomoci.

Je vám někdy líto, že už to nejsou malé holčičky, které vás pořád potřebovaly? Nebo cítíte spíš úlevu?

Přiznám se, že u mě převažuje ta úleva. Všechno je tak, jak má být. Život je takto úplně v pořádku. Vnímám to jako přirozené fáze. Když se dcery narodily, pořád jsem chtěla všechno uspěchat. Ať už chodí, ať už mluví, ať už můžeme společně cestovat, ať už chodí do školy, ať už se trochu uvolní prostor. Když byly malé a musela jsem do práce, těžko se mi opouštěly. Pak jsem zjistila, že to opouštění bylo vlastně snazší, když byly malinké a dokázaly se lépe zabavit třeba s babičkou nebo s hlídací tetou. Později mě paradoxně potřebovaly víc. Teď už jsme ve fázi, kdy je dcera naopak ráda sama doma a staví se na vlastní nohy. Při nedávné diskusi padla věta: Za rok už mi bude osmnáct, to už mě v tom a tom nemůžeš zastavit.

Jak jste zareagovala?

Začala jsem s ohranou písničkou: Dokud budeš bydlet doma, tak… (smích) Ale důležité je, aby se vše s dětmi rozumně probralo a popřemýšlelo se o tom, co všechno můžou různé situace přinést. Takže ano, občas se mi stýská po sounáležitosti s malými dětmi, jelikož dospívání samozřejmě přináší to, že přednost mají kamarádi, škola, zájmy. S tím se ale musí vyrovnat všechny mámy na světě. Někdy se mi po tom zasteskne, třeba když jdu kolem knihkupectví a vidím krásné knížky pro děti. Ale to se zase přirozeně vrátí s vnoučaty.

Až přijde čas.

Přesně tak. Vše, co má přijít, přijde. A všechno jsou to dary. Jsem šťastná, že jsem porodila dvě děti, i přes mnohé těžkosti, ať už šlo o to, jak skloubit mateřství s profesí, nebo o osobní věci, které se taky někdy nepovedly. Ale holky jsou moji největší učitelé a dnes už i velké kamarádky. Zrcadlo, které mi nastavují, se mi někdy moc nelíbí a protestuju, že tohle přece není úplně pravda. Ale učím se od nich celý život. Když jsou děti malinké, vracejí vás do světa fantazie. Uvolní vás to, zase si můžete chvíli hrát. V dospělosti na hravost většina lidí zapomene a to je škoda.

Přitom často jen mají zábrany.

Přesně tak. Říkají si: Už si nemůžu dovolit takhle blbnout. Jsem přece dospělý a zodpovědný! Ve mně ale pořád kus dítěte je a možná že i tohle mě udržuje šťastnou a veselou. Časem by se mi líbila práce s dětmi, třeba dramaťák, byť jsem ještě nikdy neučila. Ale až časem, zatím mám ještě dost své herecké práce. Mám ráda i spolužáky svých dcer, starší Vája studuje DAMU, a když má zkoušky, pozve mě mezi své spolužáky a já si s nimi ráda povídám. Mám ráda i kamarády Maji, obklopuje se prima lidmi. Jak holky dospívaly, často jsem si vzpomněla na sebe, na první kontakty s kluky v tanečních a na konzervatoři, kde jsem byla v herecké skupině sama holka s pěti kluky. To byla velká zkouška trpělivosti, pořád si ze mě dělali legraci a mě to dost zocelilo. Jen tak něco mě nepoloží, protože jsem musela vždycky zatnout zuby, aby si nemysleli, že jsem plačka nebo slaboch. Zároveň mám ráda i starší generaci. Velice si vážím svých rodičů a jejich vrstevníků.

Mamince je osmdesát a tatínkovi přes devadesát, že?

Je to tak, ale ta čísla k nim nějak nepatří. Byla jsem na srazu své maminky s jejími kamarádkami a to jsou tak moderní „mladé“ dámy! Jako by jim bylo dvacet. Začnou vzpomínat, probírají všechno možné. Samozřejmě že jsou unavené, přidružují se i zdravotní problémy, ale nesmírně mě přitahuje životní zkušenost, která je z nich cítit. A nadhled, mnohdy i hezký smysl pro humor. Jiný, než je dnes běžný. To obdivuju hlavně u svého táty, když vypráví příběhy z dětství a ze své režisérské profese. Velmi mi imponuje také skromnost téhle generace. Mnozí z nich se narodili za války a jsou zvyklí žít skromně, s pokorou. Za to jsem si vážila i prarodičů – za skromnost, poctivost, preciznost. Cokoli dělali, dělali poctivě. Vidím i u svých rodičů, jak si dokážou vážit věcí. Maminka se třeba strašně dlouho nechtěla vzdát staré myčky na nádobí, která už vypovídala službu. Pokaždé mě odmítla s odpovědí: Nebudu ji měnit. Když do ní strčím, tak jede. Nakonec ode mě dostala novou k narozeninám. Vlastně se mi tenhle přístup líbí. Zvlášť když vidím tisíce reklam, plejádu spotřebičů a haldy oblečení, které si nikdy nikdo nevezme na sebe. Starší lidé si také považují každé hezké chvíle, kterou mohou zažít, a díky tomu mi často přinášejí dobrou náladu. A motivaci.

A nespěchají. Dokážou všemu dát tolik času, kolik je třeba.

To je pravda. Sama jsem často moc hrr a to se mi nelíbí. Potřebuju stihnout spoustu věcí, čas najednou běží ještě rychleji, než by se zdálo, každou chvíli někdo volá a do toho řeším nákup. Potraviny si neobjednávám, potřebuju je vidět. A pak jsem otrokem. Neusnadním si to, ačkoli bych mohla. Stále se v tom kolotoči učím najít rovnováhu, klid a trpělivost. Občas chci něco hned, nebo naopak nad něčím zbytečně rychle mávnu rukou. Při rozhovoru s maminkou je to ona, která se potřebuje dopídit podstaty toho, o čem se bavíme, a vyřešit problém. A já často řeknu: To je jedno, to neřeš. Ona ale vždycky chce věci dořešit, aby bylo čisto a jasno. Její důslednost obdivuju. Ale je pravda, že současný životní rytmus mi v tom moc nepomáhá.

To už je úděl sendvičové generace.

Přesně. Ale zaplaťpánbůh za to. Neměla bych si stěžovat, i když se u toho taky někdy přistihnu. Mám schopnost všechno přivolávat, a tak se snažím myslet hlavně na to hezké a to, co je mi nepříjemné, hned otočit: Buď ráda, že tam můžeš jít, že tohle všechno můžeš... Každá příležitost být s rodiči, stejně jako s dětmi, a užívat si je, dělá život krásným. Cítím velkou vděčnost.

Kde můžete Sabinu Laurinovou vidět?

„Ráda bych vás pozvala do Divadla Kalich na Návštěvu na zabití. Je to příjemná komedie s lehkou detektivní zápletkou a hraju v ní s Táňou Medveckou a Matoušem Rumlem. A když máte splín nebo špatnou náladu, stoprocentně vám ji zlepší představení Prachy!!! v Divadle Palace, kde účinkuji s Ondrou Vetchým a Vandou Hybnerovou. Budete se smát, i když nechcete. Po vlastech českých zatím jezdíme s muzikálem Zlatíčka, aktuálně ho ale můžete vidět i v Praze. Mapuje téma rodiče versus děti od narození až po vysokou školu. A v mezičase uvádím plesy a další společenské akce.“