Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

Spisovatelka Lidmila Kábrtová: Mám ráda postavy, které se mi obtížně píšou

Info ikona
Lidmila Kábrtová

Spisovatelka Lidmila Kábrtová není v literárním světě žádným nováčkem. V roce 2013 vydala svou prvotinu Koho vypijou lišky, na kterou o pět let později navázala povídkovou sbírkou Místa ve tmě. Od podzimu minulého roku můžete v knihkupectvích zahlédnout také její třetí knihu s názvem Čekání na spoušť.

Při čtení knihy Čekání na spoušť mi přišlo, že ráda pracujete se skrytými symboly, a zároveň máte vytříbený smysl pro detail. Myslíte si, že právě tohle charakterizuje váš styl psaní?

O mně se ví, že mám ráda detaily, technické věci a baví mě nahlížet do různých oborů. Nechci, aby se moji hrdinové pohybovali v nějakém vzduchoprázdnu, je pro mě důležité, aby zapadli do určitého prostředí. Jedině tak si čtenář, který se třeba v dané profesi pohybuje, neřekne, že píšu hlouposti.

Je pravda, že máte databázi odborníků?

Ano, mám specialisty z nejrůznějších profesí, třeba lékaře, hrobníka, paní z pohřebního ústavu, historika, fotografa, lesního inženýra a mnohé další. Sháněla jsem tak třeba i lidi, kteří se vyznají v tetování, protože si chci ověřit i věci, které se v knížce mihnou třeba jenom ve dvou větách.

Když už jsme u toho tetování. V knížce se poměrně často vyskytují postavy, které mají tetování. Proč?

Mě tetování zaujalo, protože ho vídám častěji a častěji. Motiv tetování, který se v knize objevuje, ale vznikl náhodou. Většinou začínám psát na základě nějakého vjemu. A v tomto případě se setkalo hned několik vjemů najednou. Pamatuji si, že jsem byla na pláži a nedaleko seděla žena, která měla na paži vytetovaného hada. V hlavě se mi motivy a náměty propojují, a tak jsem si říkala, proč má vytetovaného právě hada. Co jí k tomu přivedlo? Asi o měsíc později jsem jela metrem do práce a na eskalátorech stála paní, která měla na krku vytetované vlaštovky. Tohle jsou pro mě spouštěče příběhů. Následně začnu psát a v hlavě se mi propojí věci, které se tam skládaly několik let.

Jaký vztah máte k tetování vy osobně?

Tetování nemám, ale nedávno se nechal tetovat můj syn. Profesionálně hraje basketbal, tak si nechal vytetovat své číslo na dresu. Já se ale bojím jehel, takže tetování u mě nehrozí.

Info ikona
Lidmila Kábrtová

Už jsme zmínily, že ráda pracujete s detaily. Přesto je knížka velmi svižná. Patříte tedy k autorkám, které texty přepisují tak dlouho, dokud neodsýpají?

Jsem obrovský škrtač. To znamená, že napíšu, škrtám, čistím, a vyhazuji přebytečné. Byť to někdy skoro opláču, protože mi daná věc přijde krásně technicky zajímavá. Takže první redukci udělám já, druhou společně uděláme v nakladatelství Host, kde například řeknou: „Jo, je to zajímavé, ale je toho moc. Nechtěla bys třeba tohle vypustit?“

Dáváte ještě někomu přečíst své rukopisy?

Mám velké štěstí, protože mám betačtenáře. Jsou to lidé, kteří dostanou hrubý rukopis a jsou schopni mi natvrdo říct svůj vjem. To znamená, že mi neporadí, co a jak napsat, ale řeknou, co jim v textu nesedí, nefunguje. Pak už je jenom na mně, co s tím udělám. Za druhé štěstí považuji svoje lidi v Hostu, kterým velmi důvěřuji. Společně konzultujeme, diskutujeme, vnímáme se, a podle toho s rukopisem pracujeme.

Patří k betačtenářům i vaše kamarádka Alena Mornštajnová?

Ano, patří. Alena čte moje některé rukopisy a já jsem za to velmi vděčná.

Můžeme v knize naleznout autobiografické prvky?

Ne, vůbec. Jenom jeden moment z knihy je blízký tomu, co jsem zažila. Jde o příběh Hany, která jede v autě v zácpě a najednou vidí dýně a stánek s draky z igelitu, které tam prodává Vietnamec. Stejně tak jsem i já jela v období Halloweenu zácpou kolem kruhového objezdu, u kterého stál stánek s draky. Všechno se pomalu vleklo. A mě najednou napadlo, co by se muselo stát, aby někdo na ten kruhový objezd vyjel, zůstal tam stát, šel si koupit toho draka a pustil ho do vzduchu… Já jsem ten objezd, na rozdíl od literární Hany, projela a jela dál.

Ke které postavě z vašich knížek máte nejblíže?

Mám nejraději postavy, které se mi píšou nejhůř, které jsou hodně složité a jsem s nimi proto dlouho. Musím nad nimi přemýšlet a nějakým způsobem s nimi literární život odžít. V jednom příběhu v předchozí knize Místa ve tmě má důležitou roli kněz Eliáš, kterého objevíte i v Čekání na spoušť. Takže to je jedna z postav, která se mnou putuje. A v Čekání na spoušť je to Iveta, která se z lehkomyslné holky promění ve starou ženu pracující v pohřebním ústavu, která už vnímá život naprosto jinak.

Stále platí, že píšete ve vlaku?

Ve vlaku jsem psala pouze krátké příběhy na padesát slov, které se při cestě daly napsat i celé. Tohle jsou ale věci, na které potřebuji klid a soustředění. Takže píšu doma, večer a po nocích.

Info ikona
Lidmila Kábrtová

Pracujete v PR sektoru. Je těžké přepnout z „pracovního nastavení“ do spisovatelského módu?

Nemám s tím problém, protože hlava je tak nastavená. Jsou to dva odlišné světy. Na druhou stranu pracuji v PR oddělení na Fakultě stavební ČVUT, a tak jsem z pracovního modu zvyklá být přesná a výstižná a o to se snažím i při psaní knih.

Jak kolegové reagují na to, že píšete knihy?

Jsou to celkem nadšení čtenáři. Přijdou s knížkou, ptají se… A já jsem na druhou stranu velmi vděčná, že je můžu třeba poprosit o konzultaci a oni vědí, že to je do knihy. I proto se mi postava stavebního inženýra, kterou najdete v Čekání na spoušť, psala moc dobře.

Jak jste se vlastně dostala k psaní knih?

Jsem holka z venkova, pocházím z malé vesničky nad Náchodem, a psát jsem chtěla vždycky. Už v osmi letech jsem říkala, že budu spisovatelka, ale v tu dobu, v hlubokém socialismu, na to všichni hleděli velmi zvláštně. Zároveň mi nikdo nedokázal poradit, že můžu jít třeba na scenáristiku na FAMU. A tak jsem šla studovat novinařinu. Vždycky jsem nějakým způsobem psala, jenom jsem nebyla schopna rukopisy dokončit.

Kdy přišel zlom?

Před dvanácti lety jsem objevila web, který se jmenuje Příběhy na padesát slov, a byla jsem fascinovaná. Tak jsem to zkusila a po pár neúspěších mě to začalo bavit. Navíc šlo o formát, který jsem konečně dokázala dopsat. Následně díky tomu vyšla má první kniha Koho vypijou lišky. Tenkrát jsem se tak rozepsala, že jsem se do možností webu nevešla. V náhlém přívalu odvahy jsem rukopis poslala do knižního nakladatelství Host a za čtrnáct dnů přišla odpověď, že je rukopis zajímá.

Následovala kniha Místa ve tmě. Jak se vám psala?

Dlouho jsem hledala, jakým způsobem psát dál. Učila jsem se psát delší formáty, dopsat je a najít svou cestu jazyka a vyprávění. Když jsem napsala prvních šest povídek, poslala jsem je do nakladatelství s tím, že je to něco úplně jiného než Lišky. Odezva byla rychlá – líbí se nám to, chceme to, ale je toho málo, tak piš. Pak jsem dopsala dalších šest povídek, a tak v roce 2018 vyšly Místa ve tmě. Jedná se o volně provázané povídky o ženách a lásce a o tom, jak slovo láska může být zneužito a co všechno jsou ženy pro pojem láska, a to, co si myslí, že je láska, schopny udělat a obětovat. Předem upozorňuji, že povídky rozhodně nejsou milostné a romantické.

Nejnovější knížku Čekání na spoušť jste vydala tři roky po knize Místa ve tmě. Dávala jste si spisovatelský oddych?

Chvilku jsem si od psaní odpočinula, protože hlava byla unavená a vyčerpaná. Mezi knížkami jsem si dala pár měsíců pauzu, ale mezitím se mi v hlavě rozvinul další příběh.

Za knihu Místa ve tmě jste získala hlavní cenu Nadace Českého literárního fondu. Bylo pro vás ocenění spíše motivací do další práce, nebo určitou zátěží?

Nemyslím, že motivací a vlastně ani zátěží. Píšu sama za sebe tak, abych z textu měla dobrý pocit. Abych psala to, co mám v sobě, v hlavě, abych mluvila jazykem, jakým chci mluvit a abych se mohla postavit za to, co píšu. To je pro mě gró. Pokaždé chci, aby čtenář přemýšlel a aby mu v hlavě zůstal nějaký vjem a propojil si ho s tím, co už zná. Aby se ho nějaký moment z textu dotknul. Chci, aby čtenář s postavami žil.

S tím souhlasím, protože na konci první povídky s názvem Zuzana jsem měla husí kůži. Dostala jste od čtenářů podobné reakce, nebo jsem jediná?

K Zuzaně ano, tam jsou reakce podobné. Poté čtenáři hodně reagují na příběh Ivety z pohřebního ústavu a určitě i na Josefův dopis, který vlastně neexistuje…ale víc říkat nebudu, abych neprozradila děj dopředu.

Jakou knihu máte momentálně rozečtenou?

Snažím se načítat knihy k tomu, co bych chtěla psát dál. Jde o odborné publikace.

Naznačíte, o čem nová kniha bude?

Ráda bych propojila dva příběhy, z nichž jeden se odehrává v minulosti a prolíná se současností. A možná si s sebou vezmu některé postavy z předešlých knih. Ale zatím nechci být konkrétnější.