„Utíkej, Káčo, utíkej“ nebo „Běží liška k Táboru“ jsou říkanky, které nás provázely dřív, než jsme znali písmena. Paměť je ale potvora. Co nám jako dětem přišlo přirozené, dnes lovíme marně. Zkuste si, co zůstalo, a co už nahradily věty z e-mailů.
Dětské říkanky mají zvláštní moc. Jsou krátké, rytmické, někdy legrační, jindy trochu strašidelné. A přesto se vryjí hluboko do paměti. Jenže co jsme kdysi uměli vysypat i pozpátku, to dnes často hledáme jak klíče od sklepa. Možná vás překvapí, kolik veršů si vaše hlava uchovala. A možná vás naopak rozesměje, co zůstalo. Někdy úplně zkomolené, ale pořád vaše.
Proč se říkanky tak snadno pamatují
Rytmus, rým a jednoduchá slova.To jsou tři základní pilíře, na kterých říkanky stojí. Dětská mysl je na ně naladěná jako rádio, které chytá jen tu správnou frekvenci. Opakování pomáhá, melodie taky. A když k tomu přidáte pohyb rukou nebo skákání přes švihadlo, máte mnemotechnickou pomůcku, jakou by záviděl i profesor z univerzity.
I když to tak nevypadá, říkanky nejsou jen zábava. Děti si s nimi trénují jazyk, výslovnost, rytmus i paměť. Pomáhají poznávat svět, učí vztahy mezi slovy a dávají smysl i tomu, co smysl nemá – a právě tím baví. Kromě toho propojují slovo s pohybem. Vzpomínáte třeba na „Vařila myšička kašičku“ s prstíky? Nebo na „Kolo, kolo mlýnský“, kdy jsme se drželi za ruce a padali smíchem do trávy?
Doporučujeme
reklama
Když říkanka není, něco chybí
V dnešní době tabletů a chytrých hraček se může zdát, že říkanky už vyšly z módy. Ale opak je pravdou. Stále platí, že to, co si děti říkají nahlas, je mnohem víc než pouhá zábava. Říkanky rozvíjejí řeč, fantazii a dávají jistotu v pravidelnosti jazyka. A dospělí? Ti si s nimi vracejí kus dětství. Někdy stačí jedna sloka a jsme zpátky ve školce, u babičky na dvorku nebo na pískovišti se špinavýma kolenama. Připravili jsme pro vás malý test. Některé říkanky poznáte hned, jiné vám budou viset na jazyku. Nebudeme po vás chtít celé texty, jen si zkusíte vybavit, co do nich patří. A nebojte, nehodnotíme. Jen pobízíme k úsměvu.
