FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Opice v nás

Když koukám na televizi, nahlížím do knihkupectví, sleduju ulici i společenské sály. Jeden to začne a když se chytí, další se přidají. A další a další a další.

Severské detektivky třeba. První mě bavila, druhá taky. Padesátá šestá už ne. Totéž knížky o lese.

Džíny v kozačkách jeden rok. Kalhotové sukně, bílé tenisky a k tomu rovné kabáty druhý rok. Kruhové náušnice třetí rok. Když se vyvezu na vlně, nebudu nepatřičná.

„Živé“ dokumentární filmy. Takové ty, kde si účinkující jen tak povídají. O výrobě dortů, o stavění domů, o jízdě náklaďákem, o cestování, o vyrábění šuplíků, o kácení stromů, o logistice skladů, o trhání kytek, o všem. A říkají, wow! A hele, Johne, to se ti povedlo a bacha bacha už sem plave, júúú. A plácají dlaněmi o sebe nebo se v přímém přenosu děsí. Když už mě baví obrázky, vypínám aspoň zvuk.

Šaty nevěst. Dvacet, pětatřicet nebo padesát, prsa jedničky nebo šestky: Je možné se vdát bez korzetu a dortové sukně?

Pořady o vaření. Začali to dva kluci, tuším. A teď vaří všichni. Mladí, starší, krásní, roztomilí, protivní, ti, co vařit opravdu umí i ti, co neumí. Pořád čekám, až někdo vykřikne: mě vařit nebaví!!

Opičíme se, protože to vynáší. Peníze, úspěch, slávu, pohodlí, obdiv, radost. Jít prošlapanou cestou je fajn. Cíl známý, zážitek zaručený. Co na tom, že menší, než těch, co šli první.

Dělám to taky. Přestože si občas sním, jaké by to bylo nemít před sebou žádné cizí stopy.

Takže tu větu o opičení neřeknu. Přeci se nebudu opičit. Aspoň v tomhle.