Tři králové
Tři králové chodí po světě od nepaměti vždy 6. ledna a malují své iniciály na dveře domů. Prý to nosí štěstí. Naše hospodyňky je vždy s nadějí vyhlížejí, protože jejich vycházka je znamením, že se smí vyhodit vánoční stromeček.
My jsme letos poprvé vánoční stromeček neměli. V naší domácnosti je nejmladší členkou šestnáctiletá puberťačka, která opovrhuje všemi dřevnatými tradicemi a rozhodně nechce pitomej komerční stromeček (a denně zametat opadané jehličí). Starší vážná vysokoškolačka sice stromek nevylučovala, ale vylučovala, že by si ho vzhledem k propukajícímu zkouškovému všimla. A kočka, která stromek milovala z celé rodiny nejvíc, nás navždy opustila v létě.
Dříve, když byly děti menší a kočka mezi námi, byl chundelatý voňavý stromek nezbytnou vánoční rekvizitou. Každoročně nám ho vozil strýček z venkova, který ho kupoval za babku na okus svému stádu koz. Strýc není žádný troškař nebo škudlil, takže to byl vždy mocný smrk, který by se vyjímal i na Staroměstském náměstí. Strýc navíc, jako každý zemědělec, uznává pouze agrotermíny (zasejte, než přijde mráz – šak ono to vzejde), takže jsme stromisko stavěli už koncem listopadu. Jako každá matka samoživitelka a samobydlitelka mám poměrně vybavenou zásuvku s nářadím, ale motorovou pilu jsem zatím nezakoupila, takže jsem se postupně snažila pokrátit kmen stromu nožem, pak nůžkami na drůbež, plonkovým plátkem pilky na železo a těmi malými dloubátky z manikúry, o kterých nevím, na co přesně jsou.
Trvalo to vždy celý večer, ale nakonec se stromek vešel na výšku do našeho bytu a podařilo se mi dokonce nacpat kmen do té absurdně malé dírky ve stojánku. Až potud zvládám práci sama, naopak odháním děti, abych je nedejbůh nezranila. Také se snažím odhánět kočku, ale to je marné – kočka je nadšená vpádem přírodniny do obýváku, fascinovaně očichává voňavé větve a občas dělá, že strom je myš a ona ho ulovila. Nejlepší místo, odkud může na myš číhat, je můj ohnutý hřbet a zkuste si při pižlání houževnatého smolícího čerstvého dřeva tupým nožíkem odmotávat odrápovanou rozrušenou kočku z krku – budete mít přesnou představu.
Když je strom konečně obut do stojánku, je nutné ho zdvihnout do svislé polohy a k tomu je zapotřebí spolupráce celé rodiny, inu zavolám děti a zalituji, že doma nemám tvrdý alkohol. Děvčata přijdou po třetím zavolání celkem ochotně a informují mě, že stromeček nechtějí, nikdy ho nechtěly, je to trapné, ta kočka je úplně pitomá, jehličí píchá a proč si nemohou k Vánocům přát tetování a piercing. Uznám, že jsem staromódní, že stromek je trapný, že jehličí píchá a kočka je pitomá. Přitom starší dcera drží strom co možná rovně, já ležím pod ním na břiše a snažím se utáhnout maličké šroubečky a mladší poskakuje okolo a občas mě přišlápne. Kočka naprosto šílí a šplhá do koruny. Před půlnocí mám rozpíchané obě paže, pořezané ruce, zničené nůžky na drůbež a migrénu, ale stromek stojí. Ozdobíme ho. Pak skoro dva týdny denně zametáme jehličí, sundáváme kočku a násilně jí odebíráme ozdoby a stavíme stromek povalený kočičí akrobacií zpět do svislé polohy.
A pak se zjeví tři králové a já mohu olysalé dřevěné monstrum odzdobit, vyšroubovat ze stojánku, vyhodit z okna a odtáhnout k popelnici. Pak zamést a vyluxovat půl pytle ovadlého jehličí, a je na rok pokoj.
Takže letošní změna pro mě nebyla zhrdnutí tradicí, ale úleva. A příští rok to zkusím s dárky a cukrovím.
